Student World

Takřka 100% úmrtnost by neměla být ani v zájmu samotných parazitů, v tomto konkrétním případě filovirů. Sice i tento předpoklad je lehce sporný (viz také: Proč nejsou všichni parazité nakonec hodní), ale patogenita parazita by se měla obecně postupně snižovat.

Potíž je, že nevíme, zda se jedná o nové choroby. V minulosti bylo problém filoviry vůbec rozeznat – a navíc civilizovaný svět by se o (eventuálních) úmrtích ani nedozvěděl. Trochu nápadné ale je, že nemoci neřádily jen ve vyspělém světě, kam se náhodou přenesly, obrovskou úmrtnost měly už v Africe. Jako by se zde tedy opravdu nestihla vytvořit imunita/viry se neochočily a šlo o choroby pro člověka nové. Je to možné – viry dosud mohly nepříliš agresivně parazitovat na dalších organismech v oblastech, kde opravdu nežili žádní lidé. Ani Afričané z vesnice 100 km vzdálené proto nejsou o nic odolnější.

Existuje poněkud výstřední teorie, která vychází z konceptu symbiogeneze (tím se myslí obecnější princip spolupráce mezi organismy, nikoliv dávná událost při vzniku eukaryotické buňky). Britský biolog Frank Ryan přišel s představou agresivní symbiózy – virus tak náruživě hubí lidi proto, aby bránil své přirozené prostředí.

To lze samozřejmě chápat různě. Více či méně potřeštěně („Gaia si chrání poslední zbytky přirozených ekosystémů“), ale i střízlivěji – tak, že virus již docílil s místními primáty či netopýry jakési koexistence. Pro jeho geny je tedy výhodnější, aby v oblasti žili dejme tomu letouni než lidé. (Ba dokonce, pokud virus různě skáče z genomu hostitelů sem a tam, byl by snad i „prodlouženou rukou“ genomu hostitele.)

Agresivní symbióza by mohla být skutečnou symbiózou – virus by totiž svým hostitelům nejen příliš neškodil, ale přímo prospíval tím, že by hubil konkurenční druhy pronikající do příslušné oblasti, a chránil tak prostředí svého hlavního hostitele.

Nicméně ani v této střízlivé podobě si teorie asi nezíská příliš příznivé přijetí. Jak by vůbec takový systém mohl přírodním výběrem vzniknout (pokud do systému dosud nepřicházeli lidé atd.), eventuálně jak by takový stav mohl být stabilní (co viry, které by na hubení vetřelců prostě kašlaly)?

Marburk a ebola nejspíš žádné speciální vysvětlení nemají, stejně jako třeba prasečí chřipka. Nad infekcemi jsme prostě trvale nezvítězili.

Zdroj: Jiří Konvalinka, Ladislav Machala: Viry pro 21. století, Academia 2011 a další

autor Pavel Houser