Student World

Letní měsíce bývají tradičně spojeny s výpravami do exotických míst. Sice se můžeme setkat s názory, které namísto toho propagují „krásy naší vlasti“, vesměs se ale jedná o různá moralistická kázání. Následující rozhovor se pokusí ukázat tu část krajiny, kterou obvykle opomíjíme. Není ovšem dokladem nějaké „slavné minulosti“ (ala Karlštejn) ani „neporušené přírody“ (ala Boubín). Nová divočina vzniká hlavně na okrajích měst, jde o podivný propletenec civilizace a přírody utržené ze řetězu. Výsledek je esteticky působivý a mnohdy snese srovnání se skutečnou exotikou – viděli jste třeba někdy osmimetrové růže se stromovými kmeny? Přitom podobné rarity máme skutečně na dosah ruky. Na naše otázky odpovídá Radek Mikuláš z Geologického ústavu AV ČR.

Celý rozhovor vychází v Business Worldu 7-8/2006 (http://www.businessworld.cz) a v on-line podobě ho najdete na http://www.businessworld.cz/bw.nsf/ID/nova_divocina

Co vlastně ta nová divočina je? Proč to vypadá, že jí nikdo nevěnuje pozornost, i když ji statisíce lidí mají doslova co by kamenem dohodil?

Otázka, co je to nová divočina, by se dala zodpovědět poměrně lehce, kdybychom uměli dát rozumnou odpověď na otázku, co je to divočina. Jsou to ty hluboké, nikým neporušené lesy, které se rozkládaly po celých Čechách před tisíci lety? Mohly by být, kdyby ovšem něco takového vůbec existovalo. Ale před tisíci lety už měly české lesy – nebo aspoň jejich velká část – za sebou několik tisíc let společné existence s člověkem. Pravěký člověk v lesích pásl dobytek, v okolí sídel kácel stromy, často les vypaloval. I takový deštný prales na Nové Guineji je z velké části obhospodařovanou krajinou. Mýtus nějaké původní neporušené přírody je tedy většinou opravdu jen mýtem.
Můžeme se ale přibližně shodnout na tom, že divočina je krajina, ve které převládají spontánní biologické pochody nad vlivem lidského zacházení (odborně se tomuto zacházení říká management, přičemž „management“ má v tomto kontextu samozřejmě trochu jiný než zažitý význam).
Přibližná odpověď na vaši otázku by mohla znít i takto: V minulosti byla zemědělská půda zdánlivě věčnou hodnotou. Dnes člověk někde tento způsob využití opouští a pokud se na určitém území nezadaří ani dalším lidským činnostem, chopí se zde příležitosti vegetace a vzniká nová divočina.

Novou divočinu spojujete především s městskou a předměstskou krajinou. Probíhají podobné procesy probíhají i ve venkovských oblastech?

Fakt je, že za posledních dvacet, třicet let se český venkov hodně změnil. Dnes se už vesměs nevyplácí udržovat cesty mezi poli a mizí i lesní cesty, tedy snad kromě turistických značek a cyklostezek. Velké části krajiny už jsou mimo silnice průchodné jen v holinách a za cenu prodírání. Nicméně tyhle procesy jsou přece jen relativně pomalé, a tak je rozmanitost nové divočiny rozhodně největší ve velkých městech.
Botanici vám potvrdí, že bohatství vegetace je v rámci určitého podnebného pásu do velké míry dáno geologickým podkladem a tvary zemského povrchu. A této městské, „umělé“ geologie existuje bezpočet způsobů. Rozlehlé plochy nádraží prosypané štěrkem a prolévané olejem či herbicidy jsou městskými polopouštěmi. Strouhy pražských potoků jsou miniaturními městskými kaňony, opuštěné továrny představují svérázná skalní města se střídáním stinných a sluncem rozpalovaných poloh. Příkopy u solených silnic jsou zónami kropenými vodní tříští neexistujícího moře. Nejefektnější nová divočina ale vzniká tam, kde už nějaká zeleň byla, když se o ta místa ještě pokoušel starat člověk – třeba zahrady, staré pastviny osázené akátem a pak nechané svému osudu.

Dobře, nová divočina tedy vzniká mezi asfaltem a betonem, v zaniklých zahradách, továrnách, na skládkách a vedle městských potoků, dálnic či obchodních center. Fenomén částečně závisí na tom, že něco se lidem už nevyplatí provozovat, a tak se na to „vykašlou“ Je to řekněme fenoménem „porevoluční“?

Ne tak docela, i když v Čechách reálný socialismus zakonzervoval spoustu přežitých věcí a změna pak přišla rychleji. Klíčový pro vznik nové divočiny je konec zbožňování zemědělské půdy. Ve střední Evropě de facto skončila také industriální éra v podobě z druhé poloviny 19. a větší části 20. století – pustnou velké průmyslové areály, železnice a jejich okolí, z města se úplně vytrácí poslední zbytky zemědělství, ruší se užitkové zahrady a sady.

Má nová divočina vztah k tomu, co někdy označujeme za technické památky v krajině, staré mlýny, železnice, zaniklé vápenky, lomy, doly, pivovary…?

Tento vztah je přímý: místa, která jste vyjmenoval, před lety přestala sloužit svému účelu a často byla ponechána vegetaci. Industriální památky či to, co z nich zůstalo, pak dotvářejí estetiku těchto míst podobně jako třeba zříceniny středověkých hradů.

Co je vlastně pro novou divočinu typické, jaké druhy zde rostou a žijí? Bavíme se jen o rostlinách, nebo jsou pro novou divočinu typické i proměny živočichů? Na periferii velkoměsta dnes asi velké šelmy přece jenom nepotkáme…

Nová divočina je původem velmi heterogenní směs.Uprchlíci ze zahrad, jak křen selský, cizokrajné druhy, jako křídlatky nebo pajasan, dílem původní, dílem okrasné nebo užitkové liány – chmel, loubinec, plamének. Řada „cizinců“ byla původně vysazena k ozdobě, třeba i něco z dnešní perspektivy tak ohyzdného a problémového jako bolševník. Jiné rostliny se dostaly k nám díky globalizaci, třeba semena obilných plevelů ze střední Asie, jiné rostliny jsou prostě tak úspěšné, že expandují asi bez přímého lidského přičinění – to se stávalo v minulosti ostatně vždycky. Jinde – a to botanici zvlášť rádi vidí – se objeví při změně zacházení s krajinou druhy, které třeba sto let ležely v půdě v podobě semen a ten zlomek nejvytrvalejších z nich nyní vyklíčil. V většině případů je výsledkem těchto procesů druhově poměrně chudé společenstvo, ovšem esteticky může být působivé. Ale třeba na haldách kladenských dolů, které nikdy nebyly rekultivovány, je dnes tolik druhů rostlin jako v těch nejbohatších přírodních rezervacích – a s nimi jinde vzácné druhy hmyzu.

Zatím jsme si novou divočinu představili jako ráj pro odborníka – botanika, geologa apod. Co může výprava do nové divočiny přinést člověku, který odborníkem není, čeho by si měl přednostně všímat?

Obecně jakoukoliv krajinou procházíme především proto, že se nám líbí. To samé platí pro novou divočinu a její estetika je navíc svérázná a nová. Známé druhy zde nabývají bizarních podob, třeba kultivary kdysi rychlených skleníkových růží mohou, ponechané svému osudu, vytvořit osm metrů vysoký prales se stromovými kmeny! Pak ty neprostupné liánové džungle – nejezdíme někdy kvůli pohledu na podobnou přírodu přes půl světa? Způsob, jak organismy mění prostředí nové divočiny k obrazu svému, koexistují se stavbami, to vše mění pohled člověka na svět vůbec. Nic není definitivní a nic se nedá navždy uchránit. Na druhé straně ale vždycky vznikne něco nového, co nikdo nečekal. Koneckonců, je frustrující pohybovat se v krajině a koukat na věci, kterým nerozumíme a neumíme je zařadit. Když vzniká něco nového, měli bychom být u toho. Nová příroda není výsledkem nějaké „devastace“, nejde o doklad „zničení“ jakési přírody původní. Můžeme jí být okouzleni a měli bychom ji mít rádi – už proto, že v ní tak jako tak většinou žijeme.

Přece jen bych se ještě vrátil k tomu, co přesně nová divočina je zač. Asi ne každý městský parčík zaplavený odpadky na nás působí esteticky, i když těžko lze popřít, že se jedná o městkou přírodu…

Dobře, zkusím to rozlišit. Parčík plný odpadků, s vysázenými šeříky a travní směsí částečně vyhubenou herbicidem, novou divočinou není. Zatím, chtělo by se mi říct. Moje kritérium je povýtce subjektivní: nová divočina musí při podrobnějším průzkumu ohromovat, buď estetikou, nebo botanickým složením. Samozřejmě mi je jasné, že nějaký drobný kvítek nemůže ohromit každého. Pokud ale víte, že pochází ze středoasijských stepí a k nám se dostal tak, že semeno vypadlo z vagónu s obilím, tak to vás už zaujmout může. Stejně tak když zjistíte, že jste kousek od stanice metra našli druh jetele, který byl prý ve středních Čechách vyhuben před sto lety. Zajímavá je i dynamika a odolnost těchto společenstev. Třeba i s každoroční zálivkou herbicidem si totiž vegetace nějak poradí a znovu vystrčí šlahoun.

Jaký vliv na novou divočinu mají v posledních letech velmi „populární“ záplavy, které také krajinu různě převracejí, umožňují šíření rostlin na nová stanoviště?

Oč je skládka zajímavější než smrková monokultura?

Můžeme vznik nové divočiny zařadit do nějakých obecných procesů, které probíhají v současné krajině?

Má smysl se o novou divočinu nějak starat, případně ji „chránit“, nebo se omezit na roli fascinovaného pozorovatele?

Poněkud kacířská otázka: zajímavé krajinné útvary bývají spojeny s turistickým průmyslem – kde by byla nepálská ekonomika bez Himalájí. Je možné nějak podobně ekonomicky využívat také novou divočinu?

Dalo by se na závěr říct, že nová divočina je výsledkem informační revoluce, přechodu od výrobní ke znalostní ekonomice, prostě že její vznik jde ruku v ruce s novými technologiemi a inovacemi konce 20. století?

Celý rozhovor vychází v Business Worldu 7-8/2006 (http://www.businessworld.cz) a v on-line podobě ho najdete na http://www.businessworld.cz/bw.nsf/ID/nova_divocina

autor Pavel Houser