Student World

(pokračování 1. dílu)
http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/583A27F39D594E3FC1256FFD0074001E

RNDr. Stanislav Mihulka Ph.D. vystudoval Biologickou fakultu Jihočeské univerzity, kde se dodnes přednášením mstí studentům. Vědu dělá tamtéž a v Botanickém ústavu AVČR v Průhonicích u Prahy. Zabývá se především ekologií a evoluční biologií rostlin, přičemž s oblibou mučí přírodu na skřipci řízených ekologických experimentů.

Nakolik hrají velká vymírání roli při urychlování evoluce? Co se vlastně stane po skončení velkého vymírání? Jakým způsobem se biosféra ozdraví a jak rychle k tomu dojde?

Hromadné vymření spousty druhů vytvoří doslova prázdný prostor, ve kterém mohou vzniknout evoluční novinky a kde může proběhnout evoluce nových vývojových linií. Jak dokládají četné příklady kolonizace ostrovů – když se nějaký druh dostane na prázdné místo, jako by se evolučně utrhl ze řetězu a vytvoří celou řadu druhů nových. Z fosilního záznamu však nelze vyčíst, co a kdy se přesně děje, do značné míry to záleží na charakteru příčin toho kterého hromadného vymírání. Lze ale uvažovat o tom, jak rychle vznikají nové druhy a jak se vytvářejí nové evoluční linie. Do nedávné doby panovala představa, že zotavení přírody po těch největších vymíráních trvají desítky miliónů let. Nedávná studie vymírání na konci ordoviku však ukázala, že k obnovení biologické diverzity na úroveň před vymíráním došlo za pouhých 5 miliónů let.

Co říkáte teoriím, podle kterých si biosféra příslušné katastrofy v nějakém smyslu generuje sama?

Tyto představy vycházejí z prostředí teorie chaosu, z teoretických modelů chování složitých systémů. Podle nich s růstem složitosti systému (v tomto případě globálního ekosystému, čili přírody) roste i pravděpodobnost jeho zhroucení. Obecně se velikost takového zhroucení nedá předvídat, lze jen říci, že ke zhroucením většího rozsahu dochází méně často. Stejnou situaci pozorujeme i u vymírání – k těm velkým dochází vzácněji. Podle řady názorů je ale vztah mezi velikostí a četností příliš obecný a lze jej vysvětlit mnoha různými způsoby. Proti mluví i fakt, že příroda je podle všeho uspořádána modulárně – sestává se z mnoha více či méně oddělených celků, což ve svém důsledku omezuje možnost samovolného spuštění katastrofických změn globálního rozsahu.

Myslíte, že v minulosti hrozila velká vymírání přerůst v kolaps celého pozemského života (respektive třeba všech mnoho buněčných organismů, veškerého života na souši apod.)?

Těžko říct. Na jednu stranu se podceňuje sebezáchovná schopnost života na Zemi. Četné biologické a nebiologické procesy jsou spřaženy zpětnými vazbami, které dokáží podstatným způsobem regulovat i velké výkyvy ve vlastnostech prostředí. Naproti tomu, život podle všeho nemá kromě kopírování genů do dalších generací žádný “vyšší smysl” a není “nevyhnutelný”. Klidně se mohlo stát, že osud současných vývojových linií nebo život jako takový v určitých okamžicích své historie visel na vlásku. Bohužel to zřejmě nikdy spolehlivě nezjistíme. S jistotou můžeme říct jen to, že to vždycky dobře dopadlo. Svět kolem nás je toho živoucím důkazem.

Jaké největší reálné kolapsy celých systémů způsobil druh Homo sapiens?

Oproti apokalyptickým náladám části veřejnosti ve skutečnosti Homo sapines působí jen lokální vymření různě velké části druhů. A příroda ne a ne se zhroutit. Paradoxně zřejmě nejvíce škod na biodiverzitě napáchali naši “přírodně” žijící předci na konci doby ledové. Na druhou stranu je otázka, jak si vůbec představit takové zhroucení celého (eko)systému, a zda k němu vůbec v důsledku činnosti člověka může dojít.

Můžeme mizení některých druhů kolem nás srovnávat s velkými vymíráními, a nebo to má charakter spíše "efektu pozadí" – nějaké druhy vymíraly přece vždycky…

Současná vymírání druhů, ať už v důsledku lidských aktivit anebo z jiných příčin nejsou v žádném případě jakkoli srovnatelná s “velkými” vymíráními. Zásadní rozdíl tkví v tom, že my dnes rozpoznáme ve fosilním záznamu jen opravdu početné a běžné druhy s dobrou šancí zkamenět. Takové druhy dnes ovšem nevymírají. V důsledku lidských aktivit vymírají vesměs druhy vzácné. Podle všeho by “naše” vymírání nebylo ve fosilním záznamu vůbec rozeznatelné. Názor, že dnešní vymírání je v kontextu historie života výrazně drastické, vyplývá z popkulturní představy člověka škůdce.

Kde si myslíte, že se vzalo klišé o tom, že ostatní kultury žily v jakémsi souladu s přírodou a za její ničení je odpovědná pouze západní civilizace?

Pachatelem je nejspíš Rousseau se svým “ušlechtilým divochem” a jemu podobní. Dnešní euroatlantická civilizace trpí utkvělou sebemrskačskou představou, jak škodí životnímu prostředí. Je to kromě jiného i důsledkem široce zavedené “zelené” propagandy, jenž šíří polopravdy a smyšlenky o údajně citlivém vztahu jiných civilizací a kultur k přírodě. Klasickým příkladem je nesčíslněkrát citované údajné provolání náčelníka Duwanišů Seattlea, ve skutečnosti soudobý výmysl. Kupodivu je západní civilizace prakticky jediná, která je ochotná cílevědomě a více méně nezištně chránit přírodu. Takzvaně “přírodní” národy, ať už v minulosti či dnes, měli a mají k okolní přírodě nemilosrdně pragmatický vztah…

autor Pavel Houser