Podivné rozpady osobností: fenomén „někoho jiného“

Biologie |

Existuje celá řada psychických, při kterých postižení špatně rozeznávají známé lidi. Může jít o ztrátu schopnosti rozeznávat hlasy či tváře, stejně tak je ale možný opačný blud: rozeznáte něčí tvář, ale domníváte se, že jde o "někoho jiného", kdo pouze vypadá jako známá osoba.




Existuje celá řada psychických, při kterých postižení špatně rozeznávají známé lidi. Může jít o ztrátu schopnosti rozeznávat hlasy či tváře, stejně tak je ale možný opačný blud: rozeznáte něčí tvář, ale domníváte se, že jde o "někoho jiného", kdo pouze vypadá jako známá osoba.

Zatímco přesvědčení, že známá osoba je ve skutečnosti někým jiným, se označuje jako Capgrasův syndrom, v případě neschopnosti rozpoznávat tváře se hovoří o tzv. prosopagnosii. První varianta poruchy je samozřejmě závažnější, neboť bývá často spojena s bludy o špionech, tajných službách, démonech, mimozemšťanech apod. Často také dochází k tomu, že postižení se pokusí "dvojníka" fyzicky zlikvidovat.
Zajímavé přitom je, že osoby trpící Capgrasovým syndromem připouštějí, že "dvojník" vypadá přesně jako známá osoba. Ve druhém případě taktéž postižení soudí, že "to bude asi on" (podle hlasu apod.), ale prostě ho nemohou poznat.
Převládající výklad tohoto jevu je založen na představě, že disponujeme několika nezávislými moduly. Pro konstatování "ano, tak to je", potřebujeme shodu těchto modulů. V uvedených dvou případech se zdá, že je vždy porušena jiná část příslušného komplexu (míněno nikoliv ve smyslu "mindráku"), takže obě choroby by bylo možné chápat jako komplementární, k sobě inverzní.
Zajímavé v této souvislosti je především to, že samotná existence paralelních systémů je samozřejmě věcí velice užitečnou, protože nám zabrání fungovat jako snadno předvídatelné, předprogramované mechanismy – které jejich konkurenti mohou snadno ošidit tím, že vydají falešný signál.
Obvyklá je situace, kdy se přitom na určité věci paralelně podílejí evolučně různě staré mechanismy, z nichž například jeden funguje na úrovni vědomé a ten druhý, vývojově starší, na rovině nevědomé. Porucha nastává např. v okamžiku, kdy tento nevědomý signál ("něco mi říká, že to není on"), přestáváme brát jako signál, ale jako fakt, ztratíme nad ním racionální kontrolu. Takové chování má smysl pouze ve výjimečně vypjatých okamžicích (kdy jsou vývojově starší cesty obvykle rychlejší, než racionální analýza).
Přitom nakonec ještě stojí za pozornost, že rozpoznávání tváří příliš nesouvisí se zrakem jako takovým (je celkem jasné, že poloslepý člověk má s rozpoznáváním tváří problémy, ovšem často není v případě poruchy vlastní zrak nijak poškozen). Totéž se týká rozpoznávání hlasu, které také nemusí souviset s poškozením sluchu. Pro určité speciální funkce zřejmě máme v mozku příslušné "subprogramy". Za tváře odpovídají jiné moduly než za vidění "všeho, co není tvář". Pokud přestane fungovat specializovaný modul, obecnější algoritmus sám o sobě často na úkol nestačí…








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.