Student World

Snad každá evolučně-biologická knížka pojednává o délce žirafího krku – a kupodivu, žirafí krk je vzácným příkladem jevu vysvětlovaného odjakživa zcela jednohlasně: žirafa má dlouhý krk proto, aby dosáhla do korun stromů a mohla tam žrát listí. Praví tak Darwin i africké lidové legendy.

Současná žirafa vskutku převyšuje ostatní kopytníky o nějaké tři metry, přičemž předkem žiraf byla zvířata podobná dnešní okapi (Okapia johnstoni), tedy tvorové podstatně nižší. Představa, že žirafí krk je adaptací proti potravní konkurenci, zahrnuje dva alternativní předpoklady: buď tato potravní konkurence stále trvá, takže dlouhý krk je dosud udržován stabilizující selekcí, anebo jsou výdaje na udržování takové vlastnosti zanedbatelné, a udržuje se tedy pouhou setrvačností.
Věc má háček. Především žirafí krk je, jak ještě uvidíme, záležitost podivná a jistě i evolučně drahá: tak například mladým žirafám roste krk o 23 centimetrů týdně, což jistě není zadarmo, a mozek dospělé žirafy je zásobován krví ze srdce spočívajícího o celé tři metry níž. Žirafa má sice dlouhé nohy, ale její výška není zprostředkována celkovým zvýšením zvířete. Krk roste zcela disproporčně, jako by šlo o jeho délku spíš než o výšku žirafy.
Všichni víme, že žirafy opravdu žerou to, co jim visí nad hlavou, neboť jsme to tak viděli v zoo, kde jim potravu věší ke stropu. V reálném světě žerou žirafy listí v korunách akácií pouze během období dešťů (kdy akáciové listy obsahují hodně bílkovin a je jich dost), zatímco v období sucha, kdy by měla být konkurence o potravu s různými antilopami nejkrutější, spásají obvykle keře ne vyšší než dva metry, tedy zcela v dosahu jiných zvířat.
Žirafa tráví celkem více než 50 % času tím, že spásá potravu v úrovni svých ramen anebo ještě níž. Přesněji řečeno tak činí žirafí samice a podřízení samci, zatímco dominantní samci jsou to, co ční z afrických savan. Toto sexuálně-sociální rozdělení žiraf je tak nápadné, že se užívá i v terénních příručkách jako nástroj, jak na dálku rozeznat pohlaví žirafy, aniž by donedávna někoho napadlo, že takové chování žiraf je v hrubém rozporu s vírou, že žirafa má dlouhý krk proto, aby žrala listy vysokých stromů.
Místa, kde se žirafy nejčastěji krmí, naznačují něco jiného: samice žerou nejčastěji ve výšce 1,5–2,5 metru, samci v samčích skupinách ve výšce kolem tří metrů, samci v samičích skupinách ve výšce kolem pěti metrů. Žirafí krk je tedy vypadá spíš jako produkt pohlavního výběru.
Žirafí samci opravdu užívají své krky k vzájemným bojům („necking“, z angl. neck = krk), což je způsob dominančního zápolení mezi savci zcela unikátní; naopak běžné způsoby boje jako kousání či kopání u žiraf neznáme (u okapi ano). Žirafáci stojí vedle sebe a uštědřují si horními částmi svých obrněných a rohatých lebek údery do krků, žeber a nohou jako palicemi. Ač by to člověk nečekal, občas se samci žiraf tímto podivným způsobem dokážou i zranit či zabít, přičemž síla a agresivita těchto soubojů prudce vzrůstá v přítomnosti samic.
Žirafí samci putují savanou, hledají a hájí jednotlivé samice, nikoli teritoria nebo stáda, a samice mohou zabřeznout kdykoli během roku, takže je tu stále dosti příležitostí k vzájemné nevraživosti. Protože energie úderu žirafí palicí vzrůstá s hmotností hlavy a délkou a silou krku, lze očekávat, že samci s dlouhými a masivními krky budou vítězit. Není tedy divu, že samčí krky jsou absolutně i relativně delší a mohutnější než krky samičí, a není ani divu, že dominantní samci jsou právě ti dlouho- a tlustokrcí.
Že jde o sexuálně selektovaný znak, nikoli nepodobný pavímu chvostu, naznačuje i fakt, že opravdu dobře vyvinutý krk svému nositeli v normálním životě spíše překáží. Ačkoli jsou žirafí samci o polovinu těžší než samice, stávají se mnohem častěji (skoro dvakrát) kořistí lvů. V populacích žiraf vůbec převládají samice, což také podporuje podezření, že samci mají vyšší úmrtnost.
Zdá se tedy, že celkové zvýšení zvířete bylo základním selekčním požadavkem asi tak po velikost a proporce okapi, zatímco za další extrémní prodlužování krku byl zodpovědný spíše pohlavní výběr. (Na rozdíl od pavího chvostu proporce kostry a svalů jsou natolik integrální součástí stavby těla, že si nelze představit evoluci tvaru těla samčího pohlaví nezávislou na evoluci samic.)
A teď věřte Darwinovi, africkým legendám a učebnicím zoologie!

Úryvek z knihy
Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka: Jak se dělá evoluce. Titul právě vychází v nakladatelství Paseka (http://www.paseka.cz). Přetištěno se souhlasem autorů.

autor