Student World

Takový předpoklad byl učiněn už dávno, teprve nyní se však podařilo ho spolehlivěji potvrdit. Sledování probíhalo ne u papoušků, ale u dravců s poněkud méně pestrým zbarvením (orlů, jestřábů a sov). Srovnávány byly vždy druhy polymorfní a jim příbuzné druhy existující pouze v jediné barevné formě. Ukázalo se, že druhy s polymorfismem mají tendenci se rozpadat a dávat vzniknout druhům barevně uniformním. Barevný polymorfismus je proto relativně vzácný a genetické analýzy ukázaly, že se vyskytuje prakticky jen u druhů evolučně mladých.
Barevně polymorfní druhy jsou podle další analýzy evolučně mladší nejen u dravců, ale podobné výsledky byly získány i u zpěvných ptáků.
Příslušný výzkum vědců z University of Melbourne vyšel v Nature.

Zdroj: Phys.org

Poznámky:
– Rychlost evoluce v závislosti na těchto znacích se pochopitelně neomezuje jen na ptáky, zde je ale výhodné ji sledovat kvůli dobré dostupnosti dat a tomu, že pro ptáky je zrak dominantním smyslem. Obecně odštěpování nových druhů je tím rychlejší, čím je větší variabilita v rámci druhu (jistěže nejen co se týče barvy, ale třeba i životního stylu, preferované potravy apod.).
– Barevný polymorfismus sám o sobě příliš nesouvisí s druhotnými pohlavními znaky a sexuálním výběrem. Pávi mají výrazně zbarvené ocasy, ale všichni samci relativně stejně – jedná se tedy o jiný jev. Nicméně sexuální výběr hraje asi roli i zde; vyplatí se totiž dávat při páření přednost stejné barevné variantě (aby se zachovalo výrazně zbarvení a „neslilo“ se), což mezi oběma barevnými formami dále rozevírá nůžky. Nakonec vzniknou dva nové druhy.
– Je v tomto člověk se svým barevným polymorfismem nějak specifický (např. relativní stáří druhu)?

autor Pavel Houser