Student World

Sbírka textů geologa a klimatologa Václava Cílka je rozhodně knihou, kterou si můžou s potěšením i užitkem přečíst všichni, kteří se o krajinu a přírodu zajímají z jakéhokoliv důvodu. Můžete ji číst jako výletník, turista či obdivovatel přírodních krás a pozoruhodností. Můžete ji ale číst i jako přírodovědec, inženýr či ochranář, který má práci s přírodou a krajinou v popisu práce.

Titul celkem dobře napovídá, o čem kniha pojednává. Jednotícím tématem všech prací je krajina, pojímaná z různých rovin. A to od té nejviditelnější krajiny, kterou procházíme jako turisté, přes krajinu vnímanou jako objekt vědy až po metaforickou krajinu naší duše. Stejně tak pestrá je forma, kterou nám Cílek své myšlenky nabízí: nalezneme zde výklad, úvahu, rozhovor i deníkové úryvky. To vyplývá i z toho, že články a texty zde sebrané byly již vydány při různých příležitostech dříve. I kniha sama kromě vlastního autorova textu obsahuje řadu básnických citací, černobílé i barevné fotografie Hany Rysové, starší historické ilustrace i abstraktní kresbičky Miloše Šejna. Celek přesto působí překvapivě jednotným dojmem.

Ale zklamán bude určitě ten, kdo čeká nějaký lineární výklad populárně vědeckého zaměření (i takový text se zde však dá najít). Cílek naopak spíše nabízí promýšlení tématu krajiny z různých stran a úhlů, často i fragmentů. Ostatně není to na škodu, ani naše myšlení neprobíhá většinou lineárně, v logických krocích bez odbočky, ale spíše kolem věcí krouží a snaží se je nahlédnout v opakujících se kruzích. A my se také neseznámíme s nějakou krajinou tak, že ji projdeme po jedné linii (při cestě po dálnici také z krajiny mnoho nevidíme). Naopak nejlépe ji poznáme, pokud sejdeme z předem vytyčených cest a touláme se jí doslova "křížem krážem", "cestou i necestou". A někdy se dokonce k nějakému místu ani příliš přímým způsobem přiblížit nemůžeme.
Co patří určitě k velmi sympatickým stránkám předložených textů je Cílkův přístup ke čtenáři. Nezvěstuje mu nějakou Pravdu, ale pouze nás nenásilně vede po různých stezkách (vnitřních i těch čistě fyzických) k zamyšlení. Není zvěstovatelem a prorokem nějakého "hlubině ekologického" poznání, ale přemýšlivým vypravěčem. Čtenář nemá pocit, že ho Cílek někam vleče (ať již do přírody, nitra duše či naopak od démonické civilizace), spíše ho citlivě upozorňuje. I když si dovedu představit, že spousta "pozitivistických" přírodovědců a technokratů zavrhne tuto knihu jako nějakou nepotřebnou mystiku a důkaz o Cílkově definitivním šílenství (k čemuž autor přispívá nejen samotným obsahem, ale i poetizujícím jazykem).
Jak již bylo řečeno, ústředním tématem knihy je krajina. Ta se od devadesátých let stala jedním z ústředních pojmů, kde se střetávají různé vědy přírodní a humanitní, ale i zcela odlišné přístupy "uživatelů" (od turistů – obdivovatelů přírodních krás – přes zemědělce po těžaře). A Cílek se odvážně vypravuje na pomezí všech možných disciplin a přístupů. Krajina je pochopitelně významným místem – vždyť je to místo, kde žijeme. Tento význam se však nedá omezit na jen na užitek hmotný, jako zemědělství, doprava, těžba surovin atd. Krajina je pro Cílka i součástí naší kultury a co více, i naší duše. To jsou právě věci, které autor stále zdůrazňuje. Krajina není něco vnějšího, kam maximálně vyrazíme o víkendu a čím jen projíždíme. Naopak, krajina je to, co formuje naši duši, přestože tento vliv není zdaleka na první pohled patrný. A protože lidí, kteří v ní společně a po staletí žijí jsou formovány určitým způsobem, má krajina lví podíl i na tom, co nazýváme "národní mentalitou". Péče o krajinu je tak pro Cílka v zásadě i péčí o naši duši (a platí to i naopak, jak pečujeme o naši duši se projeví v našem vlivu na krajinu).
Kniha je autorem sice rozdělena do dvou částí, z nichž první je spíše věnována fyzické krajině, zatímco druhá spíše té vnitřní, ale jednoznačný rozdíl často není tak patrný.
V prvním oddílu se tak setkáme jak spíše s texty spojenými s nějakou konkrétní krajinou či problémem krajiny, jako je např. kapitola Geologické základy České krajiny či kapitola o povodních nebo o geodiverzitě. Cílek jako geolog si pochopitelně všímá nejen přírody živé, ale i neživé, která často zůstává neprávem opomíjená. Vždyť ochranu si zaslouží nejen biodiverzita, ale i pestrost světa neživého – skal, hor, řek, půdy i jednotlivých obyčejných kamenů. Aktuální je nepochybně i text o povodních či problémy rekultivací velkolomů, potěší text o paměti krajiny.
V druhé části knihy je pak promýšlen vztah mezi duší člověka a krajinou. Jak již bylo řečeno, podle Cílka má krajina velký vliv na duši lidí, kteří v ní žijí. Těžko postižitelné utváření krajiny, její lesy a hory, klima i lidská činnost v ní má podstatný vliv na formování vlastností naší psýché. Během života srůstáme podle autora s nějakou konkrétní krajinou, ba dokonce, "země má tajemnou schopnost přivlastnit si člověka". Toto téma je pochopitelně příliš subtilní, aby mohlo být podáno nějakou formou výkladu. Autor si je tohoto vědom a pouští se do různých literárních útvarů, které zprostředkovávají jeho vlastní zkušenost s různými fenomény odehrávajícími se na rozhraní duše a krajiny. Může to být forma vzpomínek na umělecký seminář navazující svébytný vztah ke krajině kolem kláštera v Bechyni. Mohou to být úvahy nad významem cest na Slovensko či do Indie. A může to být pojednání o vztahu Goetha k bývalé české sopce – Komorní Hůrce či vyprávění o ostatcích sv. Vojtěcha, nebo zobrazování Zeleného muže ve středověkém umění. Velmi dobře zde Cílek ukazuje na krajinu jako kulturní fenomén, součást kultury, která je s krajinou a přírodou ve stálém kontaktu.
Jedním z témat knihy je i nelehká otázka, co vlastně z krajiny chránit. Banální odpověď, že tu původní krajinu, je totiž třeba velmi zpochybnit. Vždyť v naší krajině již "původní" les či porosty, nezasažené vlivem člověka dávno nenalezneme. Naše krajina je již dávno spíše "lesopark", navíc neustále se měnící. Je to opravdu součást kultury, žádná "divočina" se v Čechách nenachází. Naše krajina je v zásadě mozaika složená z polí, uměle obhospodařovaných lesů, měst a komunikací. Má blíže k zahradě a parku než k divoké přírodě. Co chránit a jak je proto spíše věcí širší diskuse na pomezí přírodních a humanitních věd.
Proto často o tom, co chránit, by často neměla rozhodovat ani tak nezbytnost uchovat daný ekosystém (objekt) z důvodů nějaké "přírodní" hodnoty jako spíše z důvodů hodnoty kulturní (Pro Cílka je takovým příkladem Polabí). Vůbec často je tu zmiňována otázka estetické hodnoty krajiny a problém jak začlenit některé člověkem způsobené změny, např. velkolomy, do krajiny esteticky. V případě lomů navrhuje dokonce Cílek jakési desatero, jak je začleňovat do stávající krajiny k její kráse i užitku.
Přes veškeré zdůrazňování vnitřních významů krajiny a pro někoho až patetický slovník Cílek nikdy neopouští krajinu konkrétní, kterou procházíme v podobě hor, řek a lesů. Naopak, "abychom mohli mít správné pocity v duši, potřebujeme fyzický kontakt s předměty a místy…". A to je také jeho východisko pro ochranu přírody, byť jakkoli kulturně a duchovně motivované: "…o krajinu, o přírodu, o památky je nutné se starat na zcela obyčejné, fyzické úrovni. Skutečně je to tak prosté!"
Nedostatek doteku, kontaktu s konkrétními věcmi je podle Cílka také jedním z důvodů současné krize humanitních věd, příliš se utápějících a zplaňujících do abstraktních konstrukcí. A je to bohužel i problém mnoha dnešních studentů přírodovědecké fakulty (a asi přírodovědců vůbec). Studenti, hlásící se např. na ekologii jsou na internetu sice schopni najít vše o zvířatech i krajině, ale nemají základní zkušenosti s přírodou reálnou. Vždyť dnes najdete biologa, který nikdy neviděl na vlastní oči ani tak obyčejné domácí zvíře, jako je koza. Jak ale má pak rozhodovat o konkrétním úseku, části krajiny? Cílek vůbec nezavrhuje teoretický přístup, naopak, ale zkušenost s konkrétní krajinou, rostlinami, zvířaty a kameny a věcmi vůbec je podle něj nenahraditelná. Člověk se musí věcí dotýkat, zakoušet je na vlastní kůži, aby jim porozuměl.

Václav Cílek: Krajiny vnitřní a vnější. Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablečného štrůdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. nakl. Dokořán, http://www.dokoran.cz, Praha 2002, 232 s., cena 245 Kč.

Poznámka: Omouváme se za problémy s komentáři u tohoto článku. Nefunguje funkce "zobrazit všechny", je třeba zobrazovat komentáře postupně po několika vybraných. Darebné komentáře se v systému občas také samovolně kopírují na více míst (z diskusních větví do hlavního stromu).

autor Karel Stibral