Dědičná informace tasmánského vakovlka (Thylacinus cynocephalus), kterou mají vědci k dispozici, je značně poškozená a resuscitaci sympatické australské šelmy ji podle všeho nelze použít. Projekt oživení vakovlka byl proto pokud ne ukončen, tak alespoň pozastaven.
O projektu jsme na Science Worldu již psali několikrát, takže nyní jen stručné shrnutí. Muzejní exponát vakovlka naložený do lihu neobsahoval živé buňky, ale podařilo se z něj izolovat DNA. Ta pak měla být použita k oživení vakovlka – vzalo by se vajíčko příbuzného druhu masožravého vačnatce ďábla tasmánského a jeho samice by vakovlka měla také donosit.
Celý projekt byl někdy označován jako "klonování vakovlka", ale šlo o řádově obtížnější úlohu. K dispozici totiž vůbec nebyla vakovlčí buňka (jako třeba u ovce Dolly), pouze DNA. Tu by bylo potřeba nějak vnést do vajíčka ďábla tasmánského (přičemž se přesně neví, jak něco takového provést). Celý projekt byl na jednu stranu velice populární – Michael Archer, bývalý ředitel muzea v australském Melbourne, kde celý projekt probíhal, chtěl výsledně vakovlky dokonce prodávat jako domácí mazlíčky – ale jak se vyjádřil profesor Jaroslav Petr v knize Klonování – hrozba, nebo naděje, podle všeho přesahoval možnosti současné biologie.
O projektu jsme na Science Worldu diskutovali i s ohledem na otázku, zda by tímto způsobem vůbec vznikl vakovlk, a nebo zda by si vajíčko přečetlo dědičnou informaci po svém (a výsledkem by byl tedy nejspíš opět tasmánský ďábel). Názor, že DNA nenese zdaleka veškerou dědičnou informaci, zde hájil především doc. Markoš, který se rovnou vyjádřil, že vakovlka tímto způsobem oživit nepůjde.
Celý teoretický spor se nyní každopádně může jen těžko podařit rozhodnout, protože poškození zachovalé DNA je údajně příliš rozsáhlé.
Na Science Worldu jsme již avizovali také chystanou sbírku rozhovorů nazvanou právě Než přijde vakovlk, která u nakladatelství Dokořán vyjde v červnu. Jak se ukazuje, s příchodem vakovlka je to tedy ještě o poznání komplikovanější, než se dosud zdálo. Dobře to ukazuje, jak rychle se mění svět vědy. Z tohoto důvodu bych se proto zdráhal vynášet nějaké definitivní závěry ve stylu "vakovlk nebude oživen už nikdy". Cesty vědy jsou nevyzpytatelné a co se týče vakovlků, pro tyto australské šelmy to jistě platí dvojnásob…
Dodatek:
Podle informací od profesora Jaroslava Petra je při naložení do lihu opravdu mnohem větší šance získat neporušenou DNA než třeba při naložení do formalínu. Při získávání DNA se ovšem molekula často přetrhe a dostaneme "škubánek". To by samo o sobě ještě tak nevadilo, protože analýzou překryvů nakonec zrekonstruujeme celou molekulu. Vědci v případě vakovlčí DNA taktéž předpokládali, že DNA se potrhala až při izolaci z naložené tkáně. Ve skutečnosti, jak se nyní ukázalo, ale k rozkladu DNA došlo už v tkáních (konzervace z tohoto hlediska nebyla dokonalá), takže s největší pravděpodobností nepomůže ani pokusit se odebrat další vzorek.
Nabízí se ještě otázka, proč nelze zkusit sestavit kompletní DNA i podle překryvů z fragmentů, které vznikly v tkáních. Problém je v tomto případě v tom, že nikdy přesně nevíme, že jsme takto seskládali celou DNA. Přitom i vynechání jednoho jediného písmenka může způsobit, že genom nebude funkční (tady bychom ještě navíc museli genom vkládat někam jinam).
Nicméně i o fragmenty DNA vakovlka je údajně mezi genetiky velký zájem…
