Student World

K následujícímu vymírání dochází mezi dvěma stupni období devonu, frasnu a famenu před zhruba 365 miliony lety. (Zde vidíme, že hromadná vymírání se nedějí vždy na hranicích mezi hlavními geologickými obdobími.) V této epoše rostlinstvo i živočišstvo osídluje vynořené pevniny, ale podobně jako v ordoviku toto vymírání postihuje hlavně mořské ekosystémy. Zdá se, že suchozemské organismy, především rostliny a členovci, byli zasaženi méně. Krize na rozhraní frasnu a famenu prý zahubila až 75 % mořských druhů, stejnou měrou jak formy bentické, tak i pelagické. Zvláště poznamenejme, že téměř zanikly útesotvorné organismy, zejména pak koráli, ale další skupiny, včetně trilobitů, ramenonožců a hlavonožců, byly také těžce zdecimovány. Na hranici frasn–famen dochází také k prvnímu velkému vymírání v historii obratlovců, neboť vážně postiženi byli „rybovití“ obratlovci. Zvláště zasaženi byli bezčelistní, protože všechny „obrněné“ formy, které se předtím úspěšně evolučně vyvíjely, zanikly. Z bezčelistních přežily pouze formy bez krunýře, blízké dnešním mihulím a sliznatkám. Ale oběťmi této krize se stali i vyvinutější „rybovití“ obratlovci, opatření čelistmi. Značným vymíráním prošli pancířnatí, kteří byli „obrněnými“ formami. Naopak žraloci zůstali téměř nedotčeni.
Vzhledem k tomu, že byly postiženy nejrůznější organismy žijící v nejrůznějším prostředí, projevuje se krize z hranice frasn–famen jako hromadné vymírání. O jeho příčinách se zatím diskutuje. V roce 1970 kanadský paleontolog Digby McLaren přišel s myšlenkou, že je vyvolal dopad meteoritu. Již víme, že v roce 1956 Laubenfels vysvětloval podobnou událostí vymírání z hranice křída–terciér. Tehdejší návrh zůstal bez povšimnutí. O čtrnáct let později však vzbudila McLarenova myšlenka větší zájem a můžeme v ní vidět prvopočátky neokatastrofismu, který se začal ohromně rozvíjet se studiemi rozhraní křídy a terciéru. Ale co se stalo na hranici frasnu a famenu? Známe dopadové krátery, které vznikly v období svrchního devonu (zvláště pak kráter Siljan ve Švédsku), ale časová spojitost s vymíráními se zatím neprokázala. Hledali jsme nabohacení na iridium, ale výsledky jsou celkově velmi nepřesvědčivé. Byly sice zjištěny zvýšené koncentrace jiných kovů, ale patrně nejde o kovy mimozemského původu.
Vlastně je třeba uvést, že na hranici frasn–famen došlo k takzvané „události Kellwasser“, zjištěné v Německu na základě tenkých břidličnatých vrstev tmavé barvy (neboť jsou bohaté na organickou hmotu), které se vložily mezi vrstvy vápence. Tyto úrovně svědčí o krátkých obdobích anoxie, totiž o ukládání sedimentu v prostředí chudém na kyslík. Je to zajímavá věc, kterou nacházíme v navzájem velmi vzdálených oblastech, například v Montagne Noire ve Francii (lokalita Coumiac v Héraultu byla zvolena jako stratotyp, totiž jako referenční místo pro hranici frasn–famen), v Číně a dokonce v Austrálii. Zdá se tedy, že událost Kellwasser měla globální charakter. Můžeme ji dále rozdělit na dvě fáze, z nichž každá je vyznačena anoxickou úrovní odpovídající rozsáhlým vymíráním. Nabízí se tedy velmi lákavá myšlenka, že existuje spojitost mezi anoxií a vymíráními, a mnohé modely navrhují mechanismy, díky kterým zvýšení hladin moří v teplém podnebí vede k vytváření bezkyslíkatých prostředí na kontinentálních deskách, což pak vyvolává fáze vymírání na konci frasnu. Schéma vymírání takovému scénáři docela dobře vyhovuje, neboť organismy, jež jsou schopny přežívat v málo okysličených prostředích, jsou postiženy méně, zatímco ty, které to nedokáží, jako například útesotvorné formy, jsou postiženy těžce. Dále upozorněme, že kromě událostí z rozhraní frasnu a famenu poznamenává konec devonu několik dalších krizí menšího rozsahu, jako například událost Hangenberg, anoxická událost na hranici devon-karbon, která se časově shoduje s některými vymíráními (například „obrněných rybovitých“ obratlovců).
Zdá se, že tedy máme před sebou komplexní krizi, nebo spíše sled krizí, jejichž příčiny zřejmě mají hlavně pozemský původ, třebaže určitou roli mohly sehrát dopady meteoritů v průběhu svrchního devonu. Výsledkem je hromadné vymírání, které je ve skutečnosti rozložené v čase, s vrcholem na hranici frasn–famen. Jeho vliv na průběh evoluce nebyl zanedbatelný. Například prudký rozvoj ryb „moderního“ typu (paprskoploutvých) na začátku karbonu mohl být během svrchního devonu podpořen zánikem primitivnějších skupin (bezčelistních, krunýřnatých), podle scénáře podobného vývoji savců po zániku dinosaurů.

Úryvek z knihy
Eric Buffetaut: Konec dinosaurů
Titul bude vydán v nakladatelství Dokořán, http://www.dokoran.cz

autor