Student World

Po hromadném vymírání na rozhraní permu a triasu potřeboval živý svět nějaký čas, aby se vzpamatoval; například velmi chudé fauny a flóry ze začátku triasu možná svědčí zároveň jak o závažnosti celé událostí, tak i o přetrvávání nepříznivých podmínek po dalších několik milionů let. Ale jako po každé velké krizi i tentokrát evoluční proces znovu utvořil různé a pestré ekosystémy, zřetelně odlišné od ekosystémů permu. Živý svět triasu se svými amonity v mořích a plazy na kontinentech měl však být postižen před asi 200 miliony lety další vážnou krizí. Opět se časově shoduje s důležitou stratigrafickou hranicí, která odděluje trias a juru. Podobně jako na konci permu jsou suchozemské organismy stejně postiženy jako mořské. Odhaduje se, že zaniklo asi 48 % rodů mořských bezobratlých, mezi nimi především ramenonožci, plži, mlži a hlavonožci. Zvláště postiženi byli amoniti – domníváme se, že hranici trias–jura překročil jediný rod, aby tak stál u zrodu obrovského rozmachu amonitů v juře a křídě. Historii hlavonožců provázejí lepší i horší chvíle, období nesmírné rozmanitosti oddělují krize, které jsou pro ně na konci permu a na konci triasu téměř osudné (krize na konci křídy byla poslední, protože ji žádný amonit nepřežil).
Na kontinentech zaznamenáváme několik vymírání mezi rostlinami, ale krize postihuje především obratlovce. Fauně vládnou velcí obojživelníci, savcovití plazi a primitivní archosauři (předchůdci dinosaurů a krokodýlů, kteří jsou vyvinutějšími archosaury), ale kde jsou již přítomní dinosauři, tam dochází k nahrazení původní fauny faunou, které dominují právě oni. Toto vidění skutečnosti kritizují někteří autoři, kteří si nejsou hromadným vymíráním obratlovců na hranici trias–jura jisti. Je však zřejmé, že na této hranici se začíná opravdu projevovat nadvláda dinosaurů.
Dinosauři se objevili asi před 230 miliony lety (to je alespoň stáří nejstarších fosílií, které jsou jim přisuzovány), a během posledních 30 milionů let triasu se začali značně rozčleňovat, objevilo se mnoho velkých skupin, které pak měly vládnout živočišstvu jury a křídy. Úspěch dinosaurů i skutečnost, že vytlačili mnoho jiných skupin plazů, o kterých víme, že se úspěšně rozvíjeli ještě v triasu, se vysvětloval různými způsoby. Jedna z naprosto darwinovských hypotéz přikládala význam jejich vlastní výjimečnosti, selektivní výhodě, jíž prý bylo zvláště výkonné pohybové ústrojí (v našem případě kosterních článků napřimujících trup, již tak dost zvednutý nad zemí). Podle jiného názoru, který zastává především skotský paleontolog Mike Brenton, prý dinosauři ve skutečnosti měli prospěch z vyhynutí jiných skupin plazů, které jim umožnilo plně se rozvinout, a soupeření prý nehrálo takovou roli. Ale dříve než začneme spekulovat o důležitosti hromadného vymírání na konci triasu v počátcích rozvoje dinosaurů, musíme prozkoumat možné příčiny této krize.
Na přechodu triasu a jury nezaznamenáváme výraznou změnu podnebí. Objevil se názor, který prosazoval zejména Anthony Hallam, že vymírání by mohly vysvětlovat změny úrovně moří spojené s anoxickou fází: na konci triasu prý došlo ke krátké, ale důležité regresi, kterou na samém začátku jury vystřídala transgrese. Ta prý vedla k rozšíření málo okysličených vod, což mělo neblahé následky pro mořské organismy. Tato hypotéza však nedostatečně vysvětluje vymírání v kontinentálním prostředí. Zde musíme vzít v úvahu další faktory. Uvažovalo se zejména o sopečné činnosti trapového typu, protože důležité výlevy poblíž rozhraní triasu a jury spojené s otevřením Atlantského oceánu nalézáme zvláště na východě Severní Ameriky.
Vcelku lze říci, že krizi na konci triasu ještě příliš dobře nerozumíme, ale nedávné objevy nám možná umožní ji vidět v novém světle. Například v roce 2002 Paul Olsen a jeho spolupracovníci zjistili anomálii iridia na hranici trias–jura na východě Severní Ameriky (ve Spojených státech a Kanadě). V této oblasti nalézáme mocné souvrství kontinentálního sedimentu (z velké části jezerního), které se uložilo v pánvích po sesutí spojeném s otevřením Atlantiku. Tato „Supergroupe Newark“ (supergroup je litostratigrafická jednotka, která se v ČR nepoužívá, takže nemá český ekvivalent; pozn. překl.), abychom použili přesný geologický název, odpovídá části svrchního triasu a začátku jury. Velmi podrobné stratigrafické studie zde umožňují sledovat události zapsané do hornin s velkou přesností, včetně klimatických cyklů pravděpodobně stanovených astronomickými jevy (Milankovičičových cyklů, podle jména srbského badatele, který je ozřejmil na začátku 20. století). Vrstvy „Supergroupe Newark“ obsahují navíc mnohé fosílie jak rostlin, tak i živočichů. Obratlovci zde zanechali své kostry, ale dokonce i otisky svých kroků, které byly objeveny na začátku 19. století a které nás informují o sledu faun směrem k hranici trias–jura.
Anomálie iridia je vzhledem k hodnotám, které můžeme naměřit na hranici křída–terciér, „skromná“, ale nalézáme ji na stejné úrovni v několika geologických profilech, kde také zjišťujeme vrchol výtrusů kapradin. To vše se děje na rozhraní triasu a jury, tak jak ji můžeme definovat podle fosilních pylových zrnek a výtrusů. Samozřejmě to velmi připomíná to, co pozorujeme v kontinentálním prostředí na rozhraní křídy a terciéru. První vrstvy čedičové lávy v této oblasti se nacházejí těsně nad úrovní nabohacenou na iridium a výtrusy kapradin. Zvláště zajímavou věcí je, že na stejné úrovni dochází k důležité změně ve faunách obratlovců, o které svědčí otisky kroků: typičtí plazi triasu přenechávají své místo plazům jury. První otisky velkých masožravých dinosaurů se objevují těsně nad hranicí (v časovém úseku odhadovaném na méně než 10 000 let). Paul Olsen a jeho spolupracovníci vysvětlují tyto podklady scénářem podobným scénáři z rozhraní křídy a terciéru: srážka (jediná nebo vícenásobná) s mimozemským objektem prý vedla, ať již s přispěním, nebo bez přispění sopečné činnosti k narušení prostředí, což prý zase mělo za následek vymírání zaznamenaná v této epoše. Z těch prý měli prospěch dinosauři, jak to dosvědčuje rozmach velkých masožravců, doložených díky otiskům kroků, kteří vyhubili své soupeře – další plazy triasu.
Může se zdát paradoxní, že dinosauři, kteří vyhynuli kvůli následkům dopadu asteroidu, mohli mít na začátku své historie prospěch z události stejného typu.

Úryvek z knihy
Eric Buffetaut: Konec dinosaurů
Titul bude vydán v nakladatelství Dokořán, http://www.dokoran.cz

autor