Student World

(pokračování včerejšího textu)

Fyzikální postoj se v principu osvědčí pokaždé, protože vše se nakonec řídí fyzikálními zákony. Ale přijít na to, jak se něco bude chovat, prostřednictvím fyzikálního postoje, může trvat velmi dlouho. Než spočítám všechny interakce pohyblivých částí složitého objektu, na naši předpověď o jeho chování už bude patrně pozdě. Pokud jde o artefakt, který je skutečně zkonstruovaný, např. u pračky nebo samostřílu, je úspornou zkratkou projektový postoj. Dokážeme odhadnout, jak se daný předmět bude chovat, aniž bychom museli něco složitě počítat, a rovnou se odvoláme na design. Jak Dennett říká: Téměř každý dokáže jen na základě zběžného pohledu na zevnějšek budíku předpovědět, kdy zazvoní. Nemusíme vědět, jestli je mechanický nebo na baterie, jestli ho pohání sluneční energie, jestli jsou v něm mosazná kolečka, rubínová ložiska nebo křemíkové čipy – prostě předpokládáme, že je zkonstruovaný tak, že bude zvonit v tolik hodin, na kolik ho nastavíme.

Živé věci nejsou zkonstruované, ale darwinovský přírodní výběr ospravedlňuje zaujmout k nim určitou verzi projektového postoje. Máme tak zkratku k pochopení srdce, předpokládáme-li, že je „vyprojektováno“ k tomu, aby pumpovalo krev. Rakouský zoolog a fyziolog Karl von Frisch se pustil do výzkumu barevného vidění u včel (navzdory ortodoxnímu názoru, že jsou barvoslepé) proto, že předpokládal, že květy mají jasné barvy „vyprojektované“ k tomu, aby je přilákaly. I tyto uvozovky mají svůj účel, mají odradit prolhané kreacionisty, kteří by jinak mohli prohlásit, že velký rakouský zoolog je jedním z nich. Netřeba dodávat, že Frisch dokázal projektový postoj dokonale přetlumočit do řádné darwinovské terminologie.

Intencionální postoj je další zkratka, která ještě překonává projektový postoj. U entity předpokládáme, že není pouze zkonstruovaná za nějakým účelem, ale že je určitým činitelem s vlastními úmysly, přáními atd., které řídí její jednání, nebo že takového činitele obsahuje. Narazíte-li na tygra, s předvídáním jeho chování byste neměli otálet. Fyzikální procesy jeho molekul rovnou vypusťte z hlavy ani se nezamýšlejte nad účelem jeho tlap, drápů a zubů. Ta kočka má v plánu vás sežrat a své tlapy, drápy a zuby k naplnění tohoto úmyslu bez váhání použije mnoha nápaditými způsoby. Chcete-li předpovědět její chování, nejlépe uděláte, když přeskočíte fyzikální procesy a fyziologii a rovnou se dáte na intencionální úprk. Všimněte si, že stejně jako projektový postoj funguje nejen u objektů, které byly skutečně vyprojektovány, ale i u objektů, které vyprojektovány nebyly, funguje intencionální postoj nejen u objektů, které intence opravdu mají, ale i u objektů, které vědomé úmysly nemají.

Mně připadá zcela přijatelné, že intencionální postoj má pro přežití svou hodnotu jako mozkový mechanismus, který urychluje proces rozhodování za nebezpečných okolností a v klíčových sociálních situacích. Okamžitě ale není jasné, že nezbytným průvodním jevem intencionálního postoje je dualismus. Já se však tomuto tématu už dál věnovat nebudu, nicméně si myslím, že by se dala rozvinout argumentace v tom smyslu, že některý typ teorie jiných myslí, který by se dal spravedlivě charakterizovat jako dualistický, by mohl být základem intencionálního postoje – zejména v obtížných sociálních situacích, a ještě spíše tam, kde do hry vstupuje intencionalita vyššího řádu.

Dennett mluví o intencionalitě třetího řádu (ten muž věří, že ta žena ví, že on ji chce), čtvrtého řádu (ta žena si uvědomuje, že ten muž věří, že ta žena ví, že on ji chce) a pátého řádu (šaman uhodl, že ta žena si uvědomuje, že ten muž věří, že ta žena ví, že on ji chce). Velmi vysoké řády intencionality se patrně omezují na říši literatury, jako v neskutečně vtipném románu Michaela Frayna Plechoví lidé (The Tin Men): „Rick pozoroval Nunopoula a věděl, že si je téměř jistý, že Anna hluboce pohrdá Fiddlingchildem za to, že Fiddlingchild nepochopil, co k němu cítí, a že taky ví, že Nina ví, že ví, že Nunopoulos to ví…“ Ale to, že se takto pokroucenému úsudku o jiných myslích dokážeme zasmát, patrně vypovídá cosi zajímavého o tom, jak naše mysli dokážou díky přírodnímu výběru ve skutečném světě fungovat.

Intencionální postoj, alespoň ve svých nižších řádech, šetří stejně jako projektový postoj mnohdy velmi drahocenný čas. Přírodní výběr tudíž mozky utvářel tak, aby intencionální postoj jako zkratku zaujímaly. Jsme biologicky naprogramovaní k tomu, abychom entitám, na jejichž chování nám záleží, připisovali úmysl. Paul Bloom opět cituje experimentální důkazy o tom, že intencionální postoj zaujímají obzvlášť děti. Když malé děti sledují, jak nějaký předmět zdánlivě pronásleduje jiný předmět (např. na monitoru počítače), předpokládají, že jde o úmyslné pronásledování, což dají najevo úžasem poté, co domnělý pronásledující v honičce neuspěje.

Projektový a intencionální postoj jsou užitečné mozkové mechanismy, jejichž prostřednictvím se urychluje odhad entit, na nichž závisí přežití, např. predátorů nebo potenciálních partnerů. Ale stejně jako ostatní mozkové mechanismy mohou i tyto postoje selhat. Děti a primitivní národy přisuzují úmysly počasí, vlnám a proudům i padajícímu kamení. My všichni máme sklon dělat totéž se stroji, zejména nechají-li nás na holičkách. Mnozí z nás si jasně pamatují na scénu ze seriálu Hotýlek, v níž se Basilu Fawltymu během jeho životně důležité mise na záchranu Labužnického večírku rozbilo auto. Basil ho nejprve varuje, pak napočítá do tří, vyleze z něj ven a namlátí mu větví. Většina z nás se do podobného stavu dostala alespoň na okamžik, ne-li s autem, tak třeba s počítačem.

Justin Barrett vytvořil akronym HADD (hyperactive agent detection device, tj. hyperaktivní zařízení na detekci činitelů). Hyperaktivně detekujeme činitele tam, kde žádní nejsou, a tudíž spatřujeme zlomyslnost či laskavost tam, kde je ve skutečnosti naprostá lhostejnost. Tu a tam se přistihnu, jak mám vztek na nějaký nevinný neživý objekt, např. na řetěz na mém jízdním kole. Nedávno se v novinách objevila dojemná zpráva o muži, který ve Fitzwilliamově muzeu v Cambridgi klopýtl o nezavázanou tkaničku, spadl ze schodů a rozbil tři nesmírně cenné vázy z doby dynastie Čching: „Přistál mezi vázami, které se rozletěly na tisíc střepů. Když se na místě nehody objevili zaměstnanci, stále tam ještě ohromeně seděl. Všichni jen v tichosti přihlíželi, zatímco on ukazoval na svou tkaničku a říkal: ‚To je ona, to je její vina.‘

(dokončení článku)

Tento text je úryvkem z knihy

Richard Dawkins: Boží blud, Academia, Praha 2009

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

autor