Experimenty s ukřižováním

Člověk |

Co bych nedovolila někomu udělat se svými ostatky? Vím pouze o jednom experimentu, se kterým bych jako mrtvola nechtěla mít nic společného. Tento konkrétní experiment nebyl proveden ve jménu vědy nebo vzdělání či bezpečnějších aut nebo lépe chráněných vojáků. Byl proveden ve jménu náboženství.




Psal se rok 1931. Francouzští lékaři a medici se sjeli do Paříže na každoroční událost zvanou Laennecova konference. Jednou k polednímu se na shromáždění objevil kněz. Na sobě měl dlouhou černou sutanu, římský kolárek katolické církve a pod paží nesl odřenou koženou tašku. Řekl, že se jmenuje otec Armailhac a že hledá radu nejlepších francouzských anatomů. V aktovce měl řadu detailních záběrů Turínského plátna, lněné látky, do které byl Ježíš podle některých věřících zabalen pro pohřeb, když byl sundán z kříže. Tehdy se pochybovalo o pravosti plátna, ostatně stejně jako dnes, a církev se obrátila na vědce, aby zjistili, zda otisky na plátně anatomicky a fyziologicky této legendě odpovídají.

Přední – a v žádném případě přehnaně skromný – chirurg doktor Pierre Barbet pozval otce Armailhaca do své kanceláře v Nemocnici sv. Josefa a hbitě se na tuto práci sám nominoval. „Jsem… velice zkušený v anatomii a dlouhou dobu jsem ji vyučoval,“ pověděl Armailhacovi. Vzpomíná na to v knize Lékař u božích muk: Pašije Našeho Pána Ježíše Krista popsané chirurgem. „Třináct let jsem žil v těsné blízkosti mrtvol,“ píše se na dalším řádku. Člověk by si myslel, že léta vyučování anatomie a roky strávené v blízkém kontaktu s mrtvolami jsou jedno a totéž, ale kdo ví. Možná přechovával mrtvé členy rodiny ve sklepě. Je známo, že Francouzi takové věci dělávají.

O doktoru Barbetovi se toho ví málo, až na to, že se velmi nadšeně – možná až příliš nadšeně – věnoval dokazování pravosti Plátna. Nedlouho po rozhovoru s otcem Armailhacem už byl ve své laboratoři a zatloukal hřebíky do rukou a nohou drobné mrtvole s vlasy jako Albert Einstein – jednomu z mnoha mrtvých, které si příbuzní nevyžádali a kteří pak automaticky putovali do pařížských anatomických laboratoří. Toho mrtvého muže ukřižoval na kříži vlastní výroby.

 Barbet zaměřil svou pozornost na dvě podlouhlé „skvrny od krve“, pocházející od „otisku“ hřbetu pravé ruky na plátně. (*)

Obě skvrny vycházejí z téhož zdroje, ale postupují různými dráhami v různých úhlech. První, jak píše, „stoupá šikmo vzhůru a dovnitř (anatomicky se její pozice podobá útočícímu vojákovi) a dosahuje okraje předloktí. Další tok, ale tenčí a klikatější, se táhne nahoru až k lokti.“ V poznámce o vojákovi už máme raný náznak toho, co se vyjasnilo během času: Barbet byl tak trochu blázen. Nechci být krutá, ale kdo používá bitevní metafory, aby popsal úhel toku krve?

Barbet rozhodl, že dvě stružky krve vznikly tím, jak se Ježíš střídavě posouval nahoru a pak padal dolů a visel za ruce; tak by stružka krve z rány po hřebu sledovala dvě různé cestičky podle toho, ve které pozici se nacházel. Podle Barbetovy teorie to Ježíš dělal proto, že lidé, kteří visí za ruce, obtížně vydechují; Ježíš se snažil zabránit udušení. Pak po chvíli jeho nohy zemdlely a on znovu klesl. Na podporu své myšlenky citoval Barbet mučicí metodu používanou v první světové válce, při které oběť visí za ruce, jež má svázané nad hlavou. „Pověšení za ruce způsobuje různé křeče a stahy,“ napsal Barbet. „Nakonec to dosáhne k dýchacím svalům a zabrání vydechnutí; odsouzení lidé nedokážou vyprázdnit plíce a zemřou udušením.“

Barbet použil úhly údajných pramínků krve na plátně, aby vypočítal, jaké dvě pozice musel Ježíš na kříži zaujímat: spočítal, že v prověšeném postavení svíraly roztažené paže úhel 65 stupňů se svislým trámem kříže, zatímco ve vztyčené pozici svíraly paže se svislým břevnem úhel 70 stupňů. Barbet se pak tohle pokusil ověřit a využil k tomu jednu z mnoha nevyžádaných mrtvol, dodávaných na anatomické oddělení z městských nemocnic a chudobinců.

Když Barbet dostal tělo do své laboratoře, přikročil k tomu, že ho přibil na doma vyrobený kříž. Potom kříž vztyčil a změřil úhel paží v okamžiku, kdy tělo přestalo klesat. Hleďme, bylo to 65 stupňů. (Protože mrtvolu nebylo pochopitelně možné přesvědčit, aby se vzepřela nahoru, zůstal druhý úhel neověřený.) Francouzské vydání Barbetovy knihy obsahuje fotografii mrtvého muže na kříži. Mrtvola je ukázaná od pasu nahoru, takže nemohu říct, zda ho Barbet oblékl ve stylu Ježíše do plenek, ale mohu říct, že se až tajuplně podobá slavnému herci one-man show představení Spaldingu Grayovi.

Berbetova interpretace ale přinášela anatomický problém. Copak by ve chvíli, kdy Ježíšovy nohy vypověděly službu a on byl nucen viset celou vahou svého těla na přibitých dlaních, nepotrhaly hřeby svaly dlaně? Barbet uvažoval, zda nebyl Ježíš ve skutečnosti přibitý za silnější, kostnatější zápěstí, a nikoli za měkké dlaně. Rozhodl udělat pokus podrobně vylíčený v Lékaři u božích muk. Tentokrát, než by zápolil s další celou mrtvolou na kříži, přibil na kříž pouze samotnou paži. Majitel paže ještě ani neodešel z místnosti, a Barbet už vytáhl kladivo:

Hned jak jsem statnému muži amputoval dvě třetiny paže, zarazil jsem čtverhranný hřeb silný necelý centimetr (hřeb Pašijí) do středu dlaně… Pozvolna jsem zavěsil hmotnost asi 50 kilogramů na loket (polovina hmotnosti těla muže vysokého přibližně 1,80 metru). Za deset minut se rána prodloužila… Pak jsem s tím celým zlehka zatřásl a viděl, že hřeb si najednou vydobyl cestu prostorem mezi dvěma hlavičkami metakarpálních kostí a způsobil velkou trhlinu v kůži… Druhé mírné zatřesení utrhlo zbytek kůže.

V následujících týdnech Barbet použil dvanáct dalších paží při hledání vhodného bodu na lidském zápěstí, do kterého by mohl zatlouct silný hřeb. Pro statné muže s drobným poraněním ruky nebyla v té době návštěva ordinace doktora Pierra Barbeta rozhodně dobrý nápad.

Barbetovu horlivému kladivu se nakonec podařilo najít místo, o kterém byl přesvědčen, že je tím pravým pro dráhu hřebu: Destotův prostor, mezera velikosti hrášku mezi dvěma řadami kostí v zápěstí. „Při každém pokusu,“ napsal, „špička nabrala svůj vlastní směr a zdálo se, že klouže podél stran trychtýře, a pak si spontánně našla směr do prostoru, který ji očekával.“ Jako kdyby se božský zásah uplatnil i na dráhu hřebu. „A toto místo,“ pokračoval vítězoslavně Barbet, „je přesně tam, kde na plátně vidíme znamení hřebu, místo, o kterém by byl žádný padělatel neměl nejmenší představu…“

A pak přišel Frederick Zugibe.

Zugibe je nevrlý, přepracovaný soudní lékař Rocklandského okresu ve státě New York, který tráví volný čas zkoumáním ukřižování a „zesměšňováním Barbeta“ na tak zvaných „konferencích plátnařů“ konaných po celém světě. Když mu zavoláte, vždycky si na vás udělá čas, ale během rozhovoru je brzy zcela jasné, že volný čas je něco, čeho Zugibe nemá vůbec nazbyt. Bude uprostřed vysvětlování definice použité k určení tíhy těla visící na každé z Kristových rukou, když se jeho hlas v telefonu na minutku vytratí, a pak se vrátí a řekne: „Promiňte. Tělo devítiletého dítěte. Otec ho ubil k smrti. Kde jsem to skončil?“

Zugibeho posláním není prokázat autenticitu Turínského plátna – což, jak se domnívám, bylo posláním Barbetovým. O ukřižování se začal zajímat před padesáti lety jako student biologie, když mu dal někdo přečíst pojednání o lékařských aspektech ukřižování. Zarazily ho fyziologické informace, které nebyly přesné. „Tak jsem to prozkoumal, napsal na to téma seminární práci a začalo mě to zajímat.“ Turínské plátno ho zajímalo pouze z toho hlediska, že pokud by bylo pravé, mohlo by mu poskytnout spoustu informací o fyziologii ukřižování. „Pak jsem narazil na Barbeta. Pomyslel jsem si, panečku, to je vzrušující. To je určitě chytrej chlap – dvojitá stružka krve, no teda.“ Zugibe se sám pustil do výzkumu. Barbetovy teorie se hroutily jedna po druhé.

Podobně jako Barbet také Zugibe vyrobil kříž, který už asi čtyřicet let stojí – s výjimkou několika dnů v roce 2001, kdy byl v opravě (zdeformovaná břevna) – v jeho garáži na předměstí New Yorku. Před ukřižováním mrtvol dával Zugibe přednost dobrovolníkům. Dohromady jich jsou stovky. Pro svou první studii získal o něco méně než sto dobrovolníků z místní náboženské obce – Třetího řádu sv. Františka. Kolik musíte zaplatit výzkumnému objektu, aby se nechal ukřižovat? Nic. „Byli by platili mně,“ říká Zugibe. „Každý chtěl nahoru, aby zjistil, jaké to je.“ Pochopitelně Zugibe používal kožené pásky, a ne hřeby. (Během let se Zugibemu občas ozvali i dobrovolníci toužící po opravdovém ukřižování. „Věřila byste tomu? Zavolala mi dívka a chtěla, abych ji doopravdy přibil. Patří k hnutí, kde si dávají do obličeje kusy plechu, chirurgicky si nechávají upravit hlavy, půlí si jazyky a dávají si ty věci skrz penis.“)

Ze všeho nejdříve si Zugibe všiml, že nikdo z ukřižovaných lidí neměl potíže s dýcháním ani po pětačtyřiceti minutách. (K Barbetově teorii o udušení byl skeptický a odmítal i zmínku o mučených obětech, protože ruce těch mužů byly přímo nad jejich hlavami, ne roztažené do stran.) Zugibeho dobrovolníci se ani nepokoušeli spontánně se nadzvednout. Vlastně když je o to v jiném pokusu požádal, nedokázali to. „Je naprosto nemožné zvednout se z této pozice s nohama přibitýma ke kříži,“ tvrdí Zugibe. Navíc, podotýká dál, dvojitá stružka krve byla na hřbetu ruky, který byl přitisknutý ke kříži. Pokud by se Ježíš nadzvedával nahoru a dolů, krev vytékající z ran by byla rozmazaná, ne úhledně rozdělená do dvou pramínků.

 

*Je na Turínském plátně skutečně krev? Podle forenzních testů provedených zesnulým Alanem Adlerem, chemikem a zarytým „plátnařem“, téměř jistě je. Podle Joea Nickella, autora Zkoumání Turínského plátna, téměř jistě není. V článku na webové stránce Výboru pro vědecké zkoumání paranormálních jevů, známé skupiny na odhalování omylů a podvodů, Nickell říká, že forenzní testy „krve“ prokázaly, že se jedná o směs okrové a rumělkové temperové barvy.

Tento text je úryvkem z knihy

Mary Roachová: Jak si žijí nebožtíci – Využití lidských ostatků ve vědeckém výzkumu

Dokořán, 2009

obalka-knihy

O knize na stránkách vydavatele

Další úryvek z knihy Jak si žijí nebožtíci – crash testy











Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.