Student World

(pokračování včerejšího článku)

Triéra byla konstruována tak, aby co nejrychleji dokázala obeplout a z boku „probodnout“ protivníkovu loď. Rychlosti se dosahovalo umístěním co nejvíce veslařů na malou plochu a odlehčením lodi. Kromě lidí byla velkou zátěží voda, kterou veslaři potřebovali neustále doplňovat (až litr vody na hodinu veslování). Spotřeba vody se sice dala snižovat doplňováním iontů, nicméně obejít se bez ní nešlo. Výhodné samozřejmě bylo, pokud loďstvo mělo na pobřeží protivníka k dispozici nějakou stále obsazenou základnu (v Peloponéské válce Athéňané takto využívali dobytý Pylos).

Triéra byla kvůli požadavku na maximální zrychlení ve výsledku křehká, nevhodná pro delší plavbu na rozbouřeném moři. Jsou sice známy případy, kdy za den a noc doplula loď z Athén do Malé Asie, nicméně se jednalo o výjimky. Při známkách bouře nebo na noc se lodě pokud možno vracely ke břehu. Poslední námořní bitva Peloponéské války skončila pro Athéňany katastrofou, když překvapené posádky většinou vůbec nestačily na lodě nastoupit.

Triéry se i kvůli vysušení trupu často vytahovaly na břeh, což komplikovalo, aby se s jejich pomocí dala uskutečňovat opravdu „totální“ blokáda, hlavně když šlo o delší pruh pobřeží. I pak ale většinou nepřátelské lodě stihly vyplout, cílem bylo spíše to zjistit, dohnat je a zajmout. Důraz na lehkost athénské triéry a menší počet těžkooděnců na palubě pak zase značně omezoval možnosti tehdejších lodí při útoku na pozemní cíle.

Athénská nadvláda nad mořem v Peloponéské válce nebyla pro Spartu fatální i proto, že nebyla tak závislá na dovozu zemědělských produktů (Perikleova strategie pro válku byla poněkud samolibá – vlastně nevěděl, jak námořní převahy efektivně využít; snaha přerušit obchod mezi Peloponésem a západním Středomořím byla zřejmě i hlavní motivací athénské výpravy na Sicílii v mezidobí Nikiova míru). Pozdější spartské pokusy bránit dovozu obilí do Athén z Černomoří však také nebyly až do samého konce války příliš účinné. Ani při námořní převaze nedokázali Sparťané účinně blokovat byť jen Helléspont – tedy pouhou úžinu.

Alespoň pro základní představu o číslech: V době před Peloponéskou válkou a během ní (a znovu po většinu 4. století př. n. l.) měly Athény asi 300 – 400 triér (v pozdější době i tertér). V řadě mohlo sedět asi 30 veslařů, u vesel tedy současně bylo snad cca 200 lidí (30 * 3 * 2). Dilematem Athén vždy bylo, zda loďstvo má být shromážděné na jednom místě nebo rozptýlené – většinou se volila druhá možnost, jinak by Athény nebyly schopné zasahovat na různých místech Středomoří.

Koncem námořní moci Athén byla porážka v Lamijské válce (řecké povstání po smrti Alexandra Makedonského). V helénistickém období vládly východnímu Středomoří obří lodě bojující především technikou abordáže.

Triéry však úplně nezmizely, řadu konstrukčních prvků převzali Římané ve svých trirémách.

Zdroj: Nic Fields: Řecká válečná loď – triéra – 500-322 př. n. l., Grada, Praha 2009

Triéra na Wikipedia.cz (některé informace se ovšem od výše uvedeného zdroje liší)

Obrázek Wikipedia, licence obrázku public domain

autor Pavel Houser