mobilní verze | Businessworld | CFOworld | Computerworld | GameStar | HD World | ChannelWorld | PC World | SecurityWorld
Člověk | 19.02.10
Český logik Pavel Materna vysvětluje, že pojmy existují jaksi "platónsky", tedy nezávisle na našich mentálních procesech či na empirickém stavu věcí.
***pravidelné páteřní "přetištění" staršího článku
Pojmy nejsou závislé na mentálních procesech, i když mohou být "myšleny". Materna uvádí proti psychologistickým výkladům následující argumentaci:
V mentálních procesech nejsou bezprostředně přítomné pojmy, ale spíše představy - což obnáší smyslově vnímatelné entity. "Prvočíslo" je pojmem, nikoliv představou (spíše snad můžeme mít určitou představu tohoto pojmu). Představy se také subjekt od subjektu liší, každý má jinou představu Vesuvu - naopak pojem Vesuv je pouze jediný.
Pojem je entitou abstraktní/ideální, kterou nelze umísťovat do prostoru či času. Podobně jako se nelze ptát, od kdy nebo kde existují čísla, nelze takto vymezit ani existenci pojmů. Pojem "lokomotiva" tak existoval i tehdy, když žádné lokomotivy nebyly - dokonce i kdyby v aktuální verzi světa žádné nikdy nebyly. ("aktuálním světem" se zde myslí svět, který se liší některým z elementárních faktů - to bychom se však dostali jinam, k Wittgensteinovi a jeho Traktátu).
Z objektivního charakteru pojmů pak plyne další (spíše jazykový) detail: Pojmy netvoříme, ale objevujeme. Pojmy nejsou výrazy jazyka, ale mohou být samozřejmě jimi reprezentovány. Pojmy také nejsou totožné s mentálními procesy, i když učení se pojmům, získávání pojmové výbavy, mentálním procesem samozřejmě je.
Zdroj: Pavel Materna: Svět pojmů a logika, Filosofia, Praha, 1995
21.02.10, 19:42 karakal
Řekl bych, že problém je v rozštěpení (odlišení) pojmů "pojem" a "mentální předtava". Konečně, je to napsané i v článku: "V mentálních procesech nejsou bezprostředně přítomné pojmy, ale spíše představy - což obnáší smyslově vnímatelné entity."
Takže se tu vlastně mluví o takovémhle jevu: Žáčci dostanou písemku z matematiky a mají vyřešit příklad 2+2. Půlka třídy napíše 4, dalších pár 5, někdo 6, jiný 3 a někdo se rozpláče. Existuje samozřejmě správné řešení, které trefila zmíněná půlka třídy. Nicméně ostatní napsali v nejlepší víře výsledek nesprávný (doufají, že třeba 5, 3 nebo 6 jim zajistí fajfku u příkladu a jedničku z písemky). Zde existuje správné řešení, neboť matematika (a logika) mají definovaná pravidla, co je pravda a co ne (alespoň v příkladu 2+2).
Řekněme, že příroda (vnější svět, nezávyslí na našem vědomí - nechme teď stranou Fichteho a podobné vyhrocené idealisty) je takováhle paní učitelka. Ona nám dává příklady a my je řešíme, nicméně výsledky písemky nám nikdy neřekne (jen tak nějak naznačí ve výsledcích experimentů). To jen my konstruujeme z předchozích omylů teorie popisující, jak by to zhruba mohlo být správně (jak by konstrukce obrazu našeho vnitřního světa mohla odpovídat světu vnějšímu). Teorie takové konstrukce jsou matematika a logika. Tyto ("tvrdé") vědy mají své zákonitosti, které nepotřebují vnější svět k tomu, aby prokázaly vlastní platnost. U této úvahy, myslím, skončil autor článku (i když nevím, nečetl jsem ho - přečtu si ho a pak možná přijdu celý tenhle komentář pokorně smazat) a prohlásil, že pojmy existují "nepsychologicky" - to znamená, že odpovídají vnějšímu světu, protože v rámci pravidel stanovených pro konstrikci matematicko-logických pravd o vnějším světě musí (či mohou - zmínka o lokomotivě) existovat. Popíšu to ještě jedním příkladem:
Ve starověkých Athénách se potkají dva filozofové. Jeden povídá: "Pohleď, ó, Glaukóne (třeba, první, co mě napadlo), není snad z pohledu na nebe a slunce i z pohledu na kámen pod tvýma nohama i ze stylu řasení tvé tógy i z činů našich vládců zřejmé, že jednou vzejde z lidského snažení stroj, jenž bude jezdit po kolejích a bude poháněn párou?" a ten druhý se zeptá, jak to. A Glaukón mu obšírně vysvětlí, že je jasné, že Athény padnou (mají málo vojáků) a pak přijde Alexander a po něm Římani, Ježíš, renesance, vynálezy a lokomotiva - že to zkrátka plyne z logiky věci, a že se to dá vypočítat. A jsme u starého dobrého, výše zmíněného, Platóna.
Jenže tohle celé je nedokazatelné. Ona objetkivní pravda totiž nezávisí na naší vnitřní konstrukci jejího obrazu. My všichni se naopak snažíme korigovat své představy tak, aby co možná nejlépe zachovávaly vnitřní konzistenci, neboť se domníváme (ano, jen domníváme), že ten vnější svět má taky nějakou vnitřní konzistenci, která je poznatelná (taková víra v antický "logos").
Ovšem to je jen víra (i když víra v opakovaně osvědčený jev) - neboť nikdo z nás nemůže opustit platónskou jeskyni svých vlastních představ o vnějším světě a podívat se, jak je to "doopravdy". Předestřený problém tedy není problém, jenž by bylo možné vyřešit bez přijetí určitých nedokazatelných předpokladů. Jedná se tedy o pseudoporblém, který nemá řešení.
P.S.: V rámci logiky celého článku samozřejmě nevím, jestli je to celé, co jsem napsal, pravda, protože mluvíme o něčem, co je neprokazatelné. Popsané myšlenky se mi ale zdají "pravděpodobnější" (nenapadá mě lepší výraz) než scholasticko-realistická představa o objektivní existenci pojmů.
21.02.10, 19:35 karakal
Řekl bych, že problém je v rozštěpení (odlišení) pojmů "pojem" a "mentální předtava". Konečně, je to napsané i v článku: "V mentálních procesech nejsou bezprostředně přítomné pojmy, ale spíše představy - což obnáší smyslově vnímatelné entity."
Takže se tu vlastně mluví o takovémhle jevu: Žáčci dostanou písemku z matematiky a mají vyřešit příklad 2+2. Půlka třídy napíše 4, dalších pár 5, někdo 6, jiný 3 a někdo se rozpláče. Existuje samozřejmě správné řešení, které trefila zmíněná půlka třídy. Nicméně ostatní napsali v nejlepší víře výsledek nesprávný (doufají, že třeba 5, 3 nebo 6 jim zajistí fajfku u příkladu a jedničku z písemky). Zde existuje správné řešení, neboť matematika (a logika) mají definovaná pravidla, co je pravda a co ne (alespoň v příkladu 2+2).
Řekněme, že příroda (vnější svět, nezávyslí na našem vědomí - nechme teď stranou Fichteho a podobné vyhrocené idealisty) je takováhle paní učitelka. Ona nám dává příklady a my je řešíme, nicméně výsledky písemky nám nikdy neřekne (jen tak nějak naznačí ve výsledcích experimentů). To jen my konstruujeme z předchozích omylů teorie popisující, jak by to zhruba mohlo být správně (jak by konstrukce obrazu našeho vnitřního světa mohla odpovídat světu vnějšímu). Teorie takové konstrukce jsou matematika a logika. Tyto ("tvrdé") vědy mají své zákonitosti, které nepotřebují vnější svět k tomu, aby prokázaly vlastní platnost. U této úvahy, myslím, skončil autor článku (i když nevím, nečetl jsem ho - přečtu si ho a pak možná přijdu celý tenhle komentář pokorně smazat) a prohlásil, že pojmy existují "nepsychologicky" - to znamená, že odpovídají vnějšímu světu, protože v rámci pravidel stanovených pro konstrikci matematicko-logických pravd o vnějším světě musí (či mohou - zmínka o lokomotivě) existovat. Popíšu to ještě jedním příkladem:
Ve starověkých Athénách se potkají dva filozofové. Jeden povídá: "Pohleď, ó, Glaukóne (třeba, první, co mě napadlo), není snad z pohledu na nebe a slunce i z pohledu na kámen pod tvýma nohama i ze stylu řasení tvé tógy i z činů našich vládců zřejmé, že jednou vzejde z lidského snažení stroj, jenž bude jezdit po kolejích a bude poháněn párou?" a ten druhý se zeptá, jak to. A Glaukón mu obšírně vysvětlí, že je jasné, že Athény padnou (mají málo vojáků) a pak přijde Alexander a po něm Římani, Ježíš, renesance, vynálezy a lokomotiva - že to zkrátka plyne z logiky věci, a že se to dá vypočítat. A jsme u starého dobrého, výše zmíněného, Platóna.
Jenže tohle celé je nedokazatelné. Ona objetkivní pravda totiž (fenomenologové prominou) nezávisí na naší vnitřní konstrukci jejího obrazu. My všichni se naopak snažíme korigovat své představy tak, aby co možná nejlépe zachovávaly vnitřní konzistenci neboť se domníváme (ano, jen domníváme), že ten vnější, ten kantovský svět "věcí o sobě" (teď jsem to trochu vyhrotil...), má taky nějakou vnitřní konzistenci, která je poznatelná.
Ovšem to je jen víra (i když víra v opakovaně osvědčený jev) - neboť nikdo z nás nemůže opustit platónskou jeskyni svých vlastních představ o vnějším světě a podívat se, jak je to "doopravdy". Předestřený problém tedy není problém, jenž by bylo možné vyřešit bez přijetí určitých nedokazatelných předpokladů. Jedná se tedy o pseudoporblém, který nemá řešení.
P.S.: V rámci logiky celého článku samozřejmě nevím, jestli je to celé, co jsem napsal, pravda, protože mluvíme o něčem, co je neprokazatelné. Popsané myšlenky se mi ale zdají "pravděpodobnější" (nenapadá mě lepší výraz) než scholasticko-realistická představa o objektivní existenci pojmů.
21.02.10, 17:37 Wrunx
by daný svět nutně musel obsahovat pojem "lokomotiva" i kdyby v aktuální verzi světa žádné nikdy nebyly. Jsou pojmy, které mohou být na dané množině děfinovatelné, a jiné, které definovatelné být z principu nemohou.
20.02.10, 22:25 Vixlajvant
A jak se pozná, který z těch milionů pojmů, které je možné nazvat Vesuvem, to zrovna je?
Pochybuji, že by existovalo něco jako matematická definice Vesuvu, a kdyby existovala, musela začít jako představa (a jaksi se potom stát pojmem). Jinak mohl existovat nanejvýš pojem typu to-a-to, který náhodou popisoval, jak se v tu-a-tu sekundu pozná, co je Vesuv a co ne.
No, a když není žádný způsob, jak to najít, říká se, že to celé "není", že ano...
|
|
|
|
Sdílet
21.02.10, 23:39 pavelhouser
souhlas s kritikou
skoda je, ze pri prechodu ze stareho na novy redakcni system zmizely komentare, k tomuto clanku byly myslim zajimave. s kritiky souhlasim.
je to starsi text, priznam se, ze v posledni dobe mi takovyhle problem prijde "prilis filozoficky". (vlastne to je podobne debatam/uvaham o matematickem platonismu - je to zajimave, ale nikam to nevede a po nejake dobe clovek ziska pocit, ze tema se vycerpalo...)