Student World

Letos je tomu osmdesát let, co byl z iniciativy předních českých orientalistů a na podnět prezidenta T. G. Masaryka založen v Praze Orientální ústav. Stalo se tak roku 1922, kdy se tehdejší Národní shromáždění republiky Československé usneslo na Zákonu č. 27/Sb., “o zřízení Ústavu Slovanského a Orientálního”.
V paragrafu 2 tohoto Zákona se praví, že “Orientální ústav jest samostatný a samosprávný ústav se sídlem v Praze, jehož účelem jest pěstovati a budovati vědecké a hospodářské styky s Orientem”. T. G. Masarykovi vděčil ústav i za počáteční finanční zajištění. Další důležité peněžní částky poskytly oficiální instituce. Tak byly z rozhodnutí ministerské rady vyčleněny nově zakládanému Orientálnímu ústavu a Slovanskému ústavu 3 miliony korun na zakoupení nebo postavení vhodného domu. Ministerstvo obchodu věnovalo půl milionu korun na vybavení knihovny a Ministerstvo školství a národní osvěty se postaralo o získání Lobkovického paláce na Malé Straně, jehož část se stala sídlem dosud jen formálně existujícího Orientálního ústavu.

Je pochopitelné, že vytvoření organizační struktury a zahájení soustavné činnosti si vyžádalo ještě nějaký čas. Teprve v listopadu 1927 mohl prezident jmenovat prvních 34 členů ústavu, mezi nimi chetitologa Bedřicha Hrozného, indologa Vincence Lesného, egyptologa Františka Lexu, arabistu Aloise Musila, íránistu Jana Rypku a další.
Vlastní vědeckou činnost zahájil ústav v roce 1929 vydáním 1. čísla vědeckého čtvrtletníku Archiv orientální, vycházejícího ve světových jazycích dodnes (v roce 2002 již v 70. ročníku), který dosáhl záhy mezinárodního uznání a významně přispíval k šíření dobrého jména československé orientalistiky.

Orientální ústav se tehdy skládal v podstatě ze dvou “odborů”: kulturního a hospodářského. Zvlášť tím druhým se vytvářela vazba na různé hospodářské instituce, což bylo oboustranně užitečné. Odborníci sledovali hospodářské poměry v jednotlivých orientálních zemích a obchodní styky Československa s nimi. Výsledkem byla nezanedbatelná pomoc při navazování těchto styků, stipendijní pobyty v Orientu atd. Do činnosti kulturního odboru spadalo vydávání publikací, pořádání odborných přednášek a vedení jazykových kurzů.
Za druhé světové války, hlavně v důsledku uzavření vysokých škol, se značně rozšířila výuka orientálních jazyků. Ústav nebyl před válkou součástí univerzity, a mohl proto, byť v omezeném rozsahu, působit touto formou i za okupace.
V roce 1944 byl ústav vystěhován z Lobkovického paláce, jejž obsadila vojenská správa SS, a přemístěn do stísněných prostor v Budečské ulici č. 6 na Vinohradech, kde rozsahem dosud nevelká knihovna přečkala válku.
18. května 1945 rozhodnutím Ministerstva školství a osvěty byla ústavu namísto nevyhovujících prostor v Budečské ulici přidělena budova znárodněného konventu řádu Maltézských rytířů v Lázeňské ulici č. 4. Nová budova se stala sídlem rychle se rozrůstající knihovny a umožňovala i rozsáhlejší přednáškovou a školicí činnost. V září 1945 vyšlo také první číslo populárně vědeckého měsíčníku Nový Orient, jenž vychází dodnes (v roce 2002 již 57. ročníkem).

Včleněním OÚ do nově zřízené ČSAV v roce 1952 byl vytvořen základ pro konstituování ústavu jako řádného vědeckého pracoviště. Mezinárodně politický kontext (rozpad koloniální soustavy a vznik řady nezávislých států v Asii a Africe) vedl k postupnému přesouvání těžiště výzkumu od tradičních disciplín ke studiu moderních jazyků, sociolingvistice, výzkumu moderních dějin a literatur. Na rozdíl od pozdějšího “normalizačního” období však tato reorientace nebyla vedena vysloveně politicko-ideologickými kritérii. To umožňovalo řadě badatelů dosáhnout vynikajících výsledků a mezinárodního uznání. Hmotné zajištění umožnilo v roce 1952 vznik čínské Lu Sünovy knihovny, jejímž jádrem se stalo 27 000 svazků převážně moderní čínské literatury, jež přivezl z Číny tehdejší ředitel ústavu Jaroslav Průšek jako dar čínské vlády.
Události roku 1968 a následné smutně proslulé období tzv. normalizace měly pro ústav neblahé důsledky. Významná část špičkových pracovníků OÚ emigrovala a zapojila se do práce na zahraničních univerzitách a výzkumných pracovištích v Austrálii, Holandsku, Kanadě, Německu, Novém Zélandu, USA, Velké Británii aj. Zbylým pracovníkům byla vnucena nová, ideologicky formulovaná koncepce, jejímž jádrem byl “výzkum revolučního procesu v zemích Asie a Afriky”, “mezinárodní komunistické a dělnické hnutí”, “ofenzivní boj proti maoismu” atd. Trvalý ideologický dohled znemožňoval, aby se tato nová orientace rozvinula v řádná politologická studia. V téže době se však někteří orientalisté “ilegálně” a v omezeném rozsahu a za občasných projevů nelibosti vedení věnovali svým specializacím, publikovali řadu literárních překladů, jež pomáhaly udržovat asijské kultury v povědomí veřejnosti.
Jedním z institucionálních plodů normalizační orientace bylo zřízení oddělení (v Orientálním ústavu!) Latinské Ameriky a později i oddělení výzkumu imperialismu a USA. Obě tato neorientalistická oddělení byla krátce po listopadu 1989 zrušena.

Po “sametové revoluci” v roce 1989 začal ústav znovu navazovat zpřetrhané kontakty se zahraničními pracovišti, přijal v rámci rehabilitací některé své bývalé pracovníky a obnovil styky se svými bývalými badateli pracujícími nyní v zahraničí.
V důsledku porevolučních majetkoprávních úprav došlo i na pochybnou restituci dosavadní budovy Orientálního ústavu v Lázeňské ulici Suverénnímu řádu Maltézských rytířů a bylo rozhodnuto přestěhovat ústav do areálu “Mazanka” v Praze 8-Libni. Na přelomu let 1992-93 byl ústav v důsledku rozpočtových omezení vystaven nutnosti zredukovat počty svých zaměstnanců, což v řadě případů vedlo k vážnému ohrožení kontinuity některých oborů.
Prakticky celá 90. léta se pracovníci ústavu zabývali a dosud zabývají pouze vybranými zeměmi Asie a Afriky, a to z hlediska historického, lingvistického, kulturně politického atd. Členové ústavu se však vedle své badatelské práce zaměřují i na odbornou výchovu mladších orientalistů konáním přednášek na vysokých školách v Praze, Brně, Plzni aj. a občas i na zahraničních univerzitách. Účastní se mezinárodních kongresů a seminářů, pořádaných jak v České republice, tak v zahraničí. Intenzivně se věnují překladatelství a příležitostně jsou využíváni i jako tlumočníci. Vším tím šíří potřebné informace o světě málo známém, ale pro náš rozhled, hospodářství, vědní a kulturní činnost důležitém. Neboť stále platí ono Ex Oriente lux…

Konkrétní práce ústavu v současné době se odvíjí ve třech vědeckých odděleních:

Pracovníci oddělení Afriky a Předního východu se zaměřují již tradičně na dějiny starověkého Předního východu, na nejnovější dějiny islámských zemí Blízkého východu, dějiny Turecka a dějiny a kulturu subsaharské a jižní Afriky a na kvantitativně lingvistická studia na základě tureckého jazykového materiálu.
Oddělení Jižní Asie se věnuje indologickým studiím, a to hlavně středověkým a nejmodernějším dějinám Indie, dále Srí Lanky, hindské a sanskrtské lexikografii a literatuře a úloze náboženství v moderní indické společnosti.
Oddělení Východní Asie se v oblasti sinologie zaměřuje na taoismus a raný čínský buddhismus, menšinové národy a národnosti v Číně a jejich kulturu, moderní dějiny Číny, teorii tradiční čínské medicíny a čínský jazyk, zejména fonetiku. Dále se studují politické a kulturní dějiny Tibetu, klasická tibetská literatura a tibetský buddhismus, mongolské náboženství a literatura a tradiční japonská filozofie a estetika.
Knihovnu OÚ tvoří čtyři samostatné složky: Všeobecná knihovna, čínská Lu Sünova knihovna (66 000 sv.), Korejská knihovna (3 000 sv.), Tibetská knihovna (5 000 děl) a Knihovna Johna Kinga Fairbanka z jeho odkazu, obsahující na 1700 svazků anglofonní literatury k dějinám Číny 19. a první poloviny 20. století. Celkově obsahují knihovny OÚ přes 200 000 svazků monografií, sborníků a periodik (též rukopisy, vzácné tisky) a patří k největším orientalistickým knihovnám ve střední Evropě.

Orientální ústav je vydavatelem Archivu orientálního (od roku 1929), věnovaného dějinám, filologii, kultuře a společnosti zemí Asie a Afriky. Měsíčník Nový Orient, vycházející od roku 1945, je určen široké čtenářské obci, které se snaží poskytnout objektivní informace o civilizacích zemí Asie a Afriky. Dále ústav vydává nepravidelnou řadu Supplementa ArOr, českou řadu Archivu orientálního, sérii učených monografií Dissertationes orientales, Opera Minora významných českých orientalistů, jakož i samostatnou bibliografickou řadu českých orientalistů. O jejich životě a díle informuje též nedávno vydaná slovníková příručka Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté (Nakladatelství Libri, 1999).

Připraveno ve spolupráci s Akademickým bulletinem (měsíčník tiskového odboru Akademie věd České republiky)

autor doc. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., ředitel Orientálního ústavu AV Č