Student World

V důsledku toho platil římský lid za pokračující výpady a vydržování posádek málo nebo vůbec nic. Podmaněné obyvatelstvo krylo náklady dalších expanzí (A. Jones 1974: 114–115). V této fázi svých dějin římský lid investoval do politiky teritoriální expanze (a s ní souvisejícího růstu administrativních nákladů) a sklízel výnosy z této investice. Po počáteční sérii úspěchů zůstával poměr mezi výnosy a náklady této politiky po jistou dobu pozoruhodně vysoký. Bylo to podnikání, jehož mezní výnos byl veskrze příznivý.

Tato vysoká výnosnost se však nutně nedala udržet donekonečna. Nakonec začaly společně působit tři faktory, které mezní výnosy takovéto politiky snižovaly. Za pravé ubylo ziskových výbojů. Každý geograficky expandující stát posléze nevyhnutelně narazí na konkurenta, jehož dobytí bude příliš drahé, ne-li nemožné. Řím našel takovéhoto konkurenta v perské (parthské, později sásánovské) říši na Východě. Ačkoli v mnoha střetnutích mezi těmito dvěma mocnostmi se Řím obecně jevil být lepším, Parthie byla po souši od Středomoří značně vzdálena. Měla dlouhé hranice, vlastní vnější nepřátele a potenciálně podvratné obyvatelstvo. Traianem dobytých částí této říše se proto Hadrianus vzdal, neboť jejich správa byla přespříliš nákladná (Rostovtzeff 1926: 315). Na jiných frontách, kde se nepodaří nalézt mocnosti vyvolávající respekt, narazí expanzivní politika pravděpodobně na etnika, jejichž podrobení nedokáže pokrýt vynaložené náklady. Římané nalezli takováto etnika na mnoha frontách, jako byla například severní hranice s Germánií. Ekonomika teritoriální expanze tedy říkala, a byla to prostá otázka matematické pravděpodobnosti, že expandující mocnost nakonec narazí na hranici, za níž bude dobývání a osazování dobytého území vojenskými posádkami neziskové.

Dopravní a komunikační logistika zase říkala, že po překročení jisté vzdálenosti od hlavního města nebude snadné dobytým územím vládnout. Pro římskou říši to konkrétně platilo tehdy, pokud člověk postupoval dále do vnitrozemí a vzdaloval se přitom od námořních tras Středozemního moře.

Zvyšující se nákladnost teritoriální expanze a nárůst obtížnosti státní správy se zvětšující se vzdáleností od hlavního města v podstatě přikazovaly, že po dosažení určitého bodu musí expanzivní politika skončit. Šlo o stav, do něhož se římská říše dostala na začátku našeho letopočtu. Za Augusta bylo zvětšování římského impéria v podstatě završeno. Později připojená území byla relativně nevýznamná a jejich připojení nákladné. Dobytí Británie Claudiem a Dacie Traianem se patrně nikdy nezaplatilo, jelikož šlo o chudé a vzdálené hraniční provincie (M. Hammond 1946: 75–76).

Za třetí platilo, že poté, co si dobyvatel přivlastní nahromaděný přebytek podmaněných národů, musí nést náklady na správu provincií, jejich obranu a vojenské posádky v nich. A když byl nahromaděný přebytek spotřebován, musely se tyto náklady krýt z každoročních příjmů. Náklady tak stoupaly a výnosy klesaly. Kvůli jednorázovému přílivu bohatství z nějaké dobyté provincie se Řím zavazoval ke správním a vojenským povinnostem, které trvaly staletí. V případě Říma náklady na správu některých provincií (jako například Hispánie a Makedonie) převyšovaly příjmy z těchto provincií. A Cicero, který sotva přeháněl, si v roce 66 př. n. l. stěžoval na to, že z území dobytých Římany jedině Asie přináší zisk. Obecně platilo, že většina příjmů pocházela z bohatších území ve Středomoří a byla naopak utrácena za chudé příhraniční oblasti, jako například Británie, Porýní a Podunají (A. Jones 1974: 116, 127).

Je-li proces geografické expanze úspěšný, vede k mezním výnosům, jež jsou zpočátku velmi vysoké, avšak posléze nevyhnutelně začínají klesat. Po dobytí bohatého Středomoří se přesně v této situaci ocitla římská říše. Imperiální správa, kterou bylo třeba vytvořit po velkém přílivu bohatství, jenž byl důsledkem dobyvatelských aktivit, musela být následně vydržována z každoroční zemědělské produkce impéria. V důsledku toho musela za principátu říše živit značně vzdálené a nepružné administrativní a vojenské struktury, a to prostřednictvím proměnlivé zemědělské produkce a tváří v tvář stále nepřátelštějšímu politickému prostředí. Římské impérium bylo prvním a až donedávna jediným státem, který si vydržoval stálou armádu, jež co do velikosti umožňovala pokrytí veškerých jeho potřeb (A. Jones 1974: 135).

V důsledku toho od období Augustovy vlády říše pravidelně čelila nedostatku finančních prostředků. Rozpočet impéria obecně stačil na pokrytí normálních potřeb státu, avšak náhle zvýšené tlaky vyžadovaly výjimečná fiskální opatření. Augustovi nástupci se s finančními krizemi vypořádávali tak, že občas prodávali svůj kapitál – císařské pozemky a cennosti. To ale bylo samozřejmě řešení jen krátkodobé. Běžnější strategií bylo dočasně se zbavit skutečných nákladů na stát znehodnocením měny. To mělo značnou politickou výhodu, neboť to umožňovalo odsunout skutečné náklady spojené s krizí do nějakého neurčitého bodu budoucnosti. Inflace, která tím nutně vznikala, zdaňovala budoucnost a nutila ji platit za přítomnost. A budoucnost proti tomu samozřejmě protestovat nemohla. Z hlediska dějinného vývoje je zjevné, že v době principátu mezní výnosy investic do impéria ve srovnání s pozdní republikou značně poklesly. Když tlaky působící na říši zesílily, poklesly ještě víc. To, co bylo kdysi výhrou, se nyní stávalo zátěží.

Slabost impéria, jež se projevila, když se Marcus Aurelius střetl s Markomany, se během nadcházejících krizí ukázala být téměř fatální. Snížené mezní výnosy organizačních investic nechaly římskou říši téměř bez rezerv nutných pro takovéto případy nouze. Jedinou možností bylo zvyšovat daně – a to buď přímo, anebo nepřímo prostřednictvím devalvace měny a inflace. Obou možností bylo využito. A přesto si krize v podobě občanských válek a barbarských vpádů vyžadovaly stále větší výdaje, jež ovšem nevedly ke zvýšeným příjmům. Říše se již nerozšiřovala, nebyla získávána žádná větší kořist a zemědělské produkce nepřibývalo. Zvýšené náklady 3. století byly způsobeny pouze snahou o udržení statu quo. Náklady prudce stoupaly, zatímco výnosy zůstávaly v nejlepším případě stejné. Mezní výnosy investic do impéria tak logicky klesaly.

Tento proces zesílil se zřízením dominátu za vlády Diocletianovy. Ve 3. století bylo zdanění tak těžké, že spotřebovávalo kapitálové zdroje daňových poplatníků (Boak 1955: 111). Ve 4. a 5. století se daně staly ještě tíživějšími. Jelikož se vojenská i civilní správa početně zdvojnásobily, musely být v oslabené říši zvýšeny daně, aby se to vše zaplatilo. To mělo pro produktivní vrstvy obyvatelstva, o něž se říše opírala, zničující důsledky.

Náklady na záchranu impéria těžce dopadaly zejména na zemědělskou populaci. A podobně jako ve 3. století nevedlo uhrazení těchto nákladů k žádnému nárůstu výnosů. Během 4. a 5. století přitom nedocházelo jenom k poklesu mezních výnosů. Říše se udržovala při životě spotřebováváním svých kapitálových zdrojů: úrodné půdy a rolnictva. Pokračující investice do impéria nevedly jen k poklesu mezních výnosů, ale dokonce k poklesu reálných výnosů. Zatímco strategií principátu bylo zdaňovat budoucnost, jež měla za přítomnost zaplatit, dominát platil za přítomnost tím, že podkopával schopnost budoucnosti platit daně. Říše sice přežila krizi 3. století, avšak za cenu oslabení své schopnosti vypořádávat se s krizemi budoucími. Minimálně na Západě započal spirálovitý pohyb směrem dolů: omezené množství finančních prostředků omezovalo vojenskou obranu a vojenské katastrofy naopak znamenaly další ztráty produktivních pozemků a obyvatelstva. Kolaps se nakonec stal nevyhnutelným a říše se mu skutečně vyhnout nedokázala.

V kapitole 4 jsme vyjádřili myšlenku, že když složitá společnost vstupuje do situace, kdy dochází k poklesu mezních výnosů, ke kolapsu dojde z jednoho nebo ze dvou důvodů: prvním jsou nedostatečné rezervy nutné k řešení situace, kdy dojde k nenadálému, prudkému zesílení tlaků. Druhým pak skutečnost, že si stát tíživým zdaněním odcizí obyvatelstvo, o nějž se opírá. Prvnímu problému čelila římská říše minimálně od dob Marka Aurelia, ne-li dříve. Druhý se zjevně stal součástí problémů říše za dominátu, anebo možná již ze krize během 3. století. Můžeme-li věřit dobovým líčením, minimálně část daněmi přetíženého rolnictva otevřeně vítala příchod barbarů. Tito lidé se domnívali, že je barbaři osvobodí od břemen římské vlády, a přinesou jim tak úlevu. Mnohem větší část obyvatelstva byla ve vztahu k hrozícímu kolapsu zjevně apatická. Zdá se být zřejmé, že říše alespoň zčásti přišla o svou legitimitu. Náklady na existenci říše prudce vzrostly, přičemž vzhledem k úspěchům barbarů se ochrana, kterou stát mnohým svým občanům poskytoval, musela jevit jako stále méně účinná. Pro mnohé neměla existence impéria žádné další výhody, neboť jak barbaři, tak výběrčí daní křižovali a plenili jejich pozemky. Jak uvádí Gunderson, „…čistá hodnota místní autonomie převyšovala hodnotu členství v impériu“ (1976: 61). Složitost již nevedla k výnosům, jež by převyšovaly výhody dezintegrace, a přitom obyvatelstvo stála mnohem víc.

Kolaps přinesl jak snížení nákladů na složitost, tak zvýšení mezních výnosů investic. Malá germánská království, která nahradila římskou vládu na Západě, vzdorovala vpádům cizích etnik (např. Hunů a Arabů) úspěšněji než pozdní římská říše (Weber 1976: 389). A navíc toho dosahovala za nižších nákladů na administrativu a armádu. Ekonomická prosperita Severní Afriky za Vandalů dokonce vzrostla, avšak opět poklesla, když ji Justinianus dobyl zpět a znovu zavedl římské daně (Hodge a Whitehouse 1983: 28). A zde se setkáváme s paradoxem kolapsu: pokles složitosti s sebou nese odpovídající růst mezních výnosů sociálních investic.

Ještě je třeba se dotknout dvou otázek: proč Východ přežil, když Západ zkolaboval, a proč si říše nevytvořila ekonomickou sílu potřebnou k tomu, aby se kolapsu vyhnula.

Delší přežití Východu lze vysvětlit třemi faktory. Dvěma z nich je to, že Východ byl ekonomicky silnější než Západ a méně zranitelný. K provinciím východořímské říše patřily starší, ekonomicky vyspělejší a lidnatější části středomořského světa. Tyto provincie lépe dokázaly nést náklady na obranu a správu než provincie západní. Odhaduje se, že za pozdní římské říše činil rozpočet Západu jen třetinu rozpočtu Východu. A přitom Západ musel bránit dvakrát tak dlouhou hranici. Zatímco ve 4. a 5. století Západ zaplavili vetřelci, Východ měl problémy jen na dunajské hranici. Směrem na východ docházelo jen k občasným válkám s Persií, jež od sebe dělila dlouhá období míru (Baynes 1943: 34–5; A. Jones 1964: 1027, 1030–1031; Levy 1967: 92, 99).

V rámci teorie, kterou jsme zde rozpracovali, lze konstatovat, že Východ, který byl bohatší a měl menší problémy na hranicích, přežil déle proto, že jeho investice do složitosti se daly snáz ufinancovat a vedly k vyšším mezním výnosům. Obyvatelstvo, o něž se východořímská říše opírala, bylo bohatší, početnější, a tudíž méně zatížené daněmi. A vláda východořímské říše, nebyla-li vojensky úspěšnější než vláda západořímská, byla minimálně méně neúspěšná. Vláda římského impéria na Východě tedy pokračovala ve své existenci nejenom díky svému bohatství a zeměpisné poloze, ale také díky kombinaci šťastných okolností, jež jí dávaly větší legitimitu.

Třetí faktorem, kterým lze vysvětlit přežití impéria ve východním Středomoří, je to, že se zde zhroutit nemohlo. Abychom mohli tento faktor rozebrat, budeme potřebovat hypotézu, k níž se dostaneme až v poslední kapitole. A tam se také k přežití východořímské říše vrátíme.

***tento text je úryvkem z knihy

Joseph A. Tainter: Kolapsy složitých společností, Dokořán 2009

O knize na stránkách vydavatele

Další úryvek z knihy: Ikové – kultura individualistů

autor