Student World

Zívání máme spojené hlavně s nudou nebo ospalostí, ale existují situace, které těmto příčinám neodpovídají a zívá se stejně ostošest (údajně hodně zívají třeba atleti před startem nebo studenti před zkouškou). Neplatí ani, že bychom zívali přednostně v nevětraných místnostech, a chtěli tak jakoby „nalapat“ více kyslíku. Při obohacování vzduchu kyslíkem nebo naopak oxidem uhličitým se měnila míra únavy, nikoliv však zívání.

Mimoděčné otevírá úst se ovšem vyskytuje i u jiných obratlovců; je tedy možné, že v našem případě je zívání prostě jakýsi evoluční relikt, který je už k ničemu, ale zase neškodí tolik, aby ho selekce odstranila; eventuálně je možné, že druhotně u nás získalo nějakou jinou funkci např. v sociální komunikaci (asi jako vlčí/psí ocas, který primárně sloužil k udržování rovnováhy).

Zívání je opravdu nakažlivé, ale ani zde není mechanismus přenosu vysvětlen jednoznačně. Musíte si být např. vědomi, že někdo zívá, nebo stačí, když to zaregistrujeme periferně (např. když si v MHD čteme a zbytek cestujících pouze zběžně registrujeme)? Každopádně stačí samotná vizuální informace (žádný „pach zívání“ apod.), protože zíváme, i když někoho uvidíme zívat ve filmu. Nakažlivost zívání by snad mohla souviset s empatií („klid, já jsem také unavený/také mě to nudí“). Mimochodem, schizofrenici prý zívají málo.

Tady samozřejmě vyvstává otázka, jak je to s nakažlivostí zívání u jiných druhů – podobně jako u člověka to zřejmě funguje i u dalších primátů.

Zdroj: Kathrin Passigová, Alex Scholz: Lexikon neznalostí, Ikar 2009

autor Pavel Houser