Student World

Teze o poklesu efektivity vědy je prosté ekonomické konstatování, nemá to být polemika o financování naší Akademie věd, o střetu mezi základním a aplikovaným výzkumem nebo tom, jak se má na financování vědy podílet stát a jak soukromý sektor. A samozřejmě lehce pesimistický pohled na efektivitu vědy nikterak netvrdí, že by namísto genetického inženýrství mělo být podporováno např. věštění z kávové sedliny.

Cena stále roste

Problém je, alespoň podle amerického archeologa Josepha A. Taintera, mnohem hlubší. Tainter ve své knize Kolapsy složitých společností tvrdí, že výnosy z investic prostě postupně klesají. Tím myslí např. to, že na počátku se v libovolném vědním oboru provede to nejjednodušší/nejvýnosnější a současně nejlevnější – a pak se již čím dál více paběrkuje. Tainter vůbec nezpochybňuje, že současná věda dosahuje úžasných výsledků, podle něj se to ovšem děje za cenu enormních nákladů: tak například počet vědců roste rychleji než počet obyvatel a náklady investované do vědy rostou rychleji než ekonomika jako celek. Dobře viditelným příkladem jsou obří investice do letů do vesmíru nebo do stavbu urychlovačů částic, stále více ale stojí i vývoj každého nového léku.

Srovnejme to s vynálezem kola, k němuž stačil zřejmě jen dobrý nápad. Taktéž když si Mendel hrál s hrachem, nestálo to daňové poplatníky celkem nic, zatímco některé současné projekty v genetice vyžadují rozpočty v miliardách dolarů. Počet žádostí o patenty na jednoho vědce klesá v USA už asi od roku 1920. Navíc, i když od té doby rostl podíl vědců v celkové populaci, klesal i počet žádostí o patenty na jednoho obyvatele USA.

Tento trend se dá vysvětlovat samozřejmě různě, protože patenty jsou jen jedním z možných výstupů vědecké práce. Může být, že vědci postupně ve zvýšené míře vynalézají nepatentovatelné vynálezy nebo o patentování ztrácejí zájem z jiných důvodů. Podrobnější rozbor dat a jednotlivých eventualit ale podle Taintera vede k závěru, že produktivita výzkumu a vývoje skutečně klesá. Taktéž s růstem celkového počtu vědců stále klesá podíl vědců schopných dosahovat výjimečných výsledků, přibývá naopak průměrných „dělníků vědy“. Výdaje na výzkum a vývoj musí růst tempem 4-5 % ročně, aby zvýšily produktivitu o 2 %. Takový trend nemůže pokračovat donekonečna. Nastane jednou den, kdy z nás všech budou vědci, píše Tainter. Z pohledu nákladů společnosti lze rovněž uvést, že v minulosti se věda prováděla spíše jako koníček, ať už lidí zbohatlých jiným způsobem nebo jako podpora vědců ze strany mecenášů.

Současné úspěchy jsou jen relativní

Jsa archeologem, Tainter uvádí příklady i ze svého oboru, kde je skutečnost celkem evidentní – to zajímavé, co se dalo jednoduše vykopat, se už většinou vykopalo dávno. Původní archeologie byla disciplínou levnou, spíše koníčkem bohatých podivínů. Dnes je tomu úplně jinak, obor získává obrovské dotace, aplikuje drahé fyzikálně-chemické metody, ale tyto investice nevedou už prakticky k žádným průlomovým objevům. Jaké zajímavé dávné civilizace jsme nově objevili třeba za posledních 30 let? Opět, Tainterovi nejde o kritiku nějaké „archeologické lobby“. Současní archeologové nejsou hloupější nebo línější než ti z (před)minulého století. Archeologii uvádí jen jako příklad, stejnou potíž mají podle něj i jiné vědní obory. Jsou před námi nějaké nerozřešené otázky, jakmile nějakou zvládneme, na každou další budou náklady přibývat. V principu může věda vyřešit jakýkoliv problém, jednou to už ale takovou práci nepůjde zaplatit.

Moderní věda se celkově stává méně produktivní (třebaže v některých oblastech samozřejmě nacházíme protichůdné trendy), protože je stále specializovanější a nákladnější a protože již vyčerpala značnou část ze zásobárny otázek méně nákladných. Zásady gravitace a přirozeného výběru již na své objevení nečekají, píše Tainter doslova. Není pravděpodobné, že by se věda stále mohla posouvat dopředu tím způsobem, že budeme za bouřky pouštět draky nebo se dívat do podomácku vyrobeného mikroskopu.

A jak je to třeba s medicínou? Prodlužovat lidský život je ve vyspělých zemích stále obtížnější a dražší. Neúnosně se prodražuje nejen zdravotní systém jako takový, ale i samotný výzkum. Opět snad stojí za to dát slovo přímo Tainterovi: Klesající produktivita medicíny je důsledkem faktu, že levné nemoci a neduhy byly zdolány jako první (základní výzkum vedoucí k objevení penicilinu nestál více než 20 000 dolarů). V roce 1930 investovaly USA do zdravotnictví 3,3 % HDP, což dokázalo zajistit průměrnou délku života 59,7 roku. „Výnos“ této investice, tj. poměr mezi vynaloženými procenty HDP a dosaženou průměrnou délkou života, od té doby prudce klesá. Někdy se uvádí, že efektivně funguje vědecký pokrok tam, kde příslušné technologie mají vojenské využití, ani armáda ale nepředstavuje podle Taintera výjimku z univerzálního pravidla. Nadto i vojenství platí, že se vzrůstem vojenského aparátu se zvyšují administrativní náklady atd.

Nejde jen o vědu

Z výše uvedených skutečností nevyplývá, že bychom měli vědu přestat financovat, Tainter totiž snad až nihilisticky tvrdí, že pro jiné obory lidské činnosti platí zákon klesajících výnosů také – třeba zemědělskou produkci je stále těžší zvyšovat, protože nejúrodnější půdu lidé logicky obdělávají na počátku. Největší přínos přineslo obdělávání půdy původně ležící ladem, snaha o další neustálé zvyšování produkce je už naopak náročnější. Zvyšuje se sice produktivita přepočtená na plochu půdy, nikoliv však už ale na množství vynaložené lidské práce. Totéž funguje pro získávání energetických nebo surovinových zdrojů: jako první jsou vytěžena nejsnáze (nejlevněji) přístupná a nejvýnosnější naleziště, ať už půjde o ropu či železo.

Řečeno jazykem ekonomické teorie, Tainter odvíjí svoji analýzu od dvou pojmů: průměrného a mezního produktu (výnosu). Mezní produkt odpovídá tomu, jak se zvýší výnos po zvýšení vstupu. Změny průměrných a mezních produktů a nákladů popisuje právě zákon klesající (mezní) produktivity.

Klesající výnosnost má platit univerzálně, pro pěstování pšenice, potírání kriminality i nanotechnologie. Objasnit 100 % vražd není o 1 % obtížnější, než jich objasnit 99 %, takový požadavek může klidně zvýšit potřebné úsilí (a vynaložené finanční prostředky) až exponenciálně. Ve velkých organizacích, které jsou potřeba pro řešení stále složitějších problémů, se značná část energie spotřebuje v přebujelé byrokracii po vzoru zákonů profesora Parkinsona. Podle Taintera má toto tvrzení stejnou platnost pro státní úřady i pro soukromou sféru – to je samozřejmě trochu ideologicko-politický problém, nicméně Tainter soudí, že i pro komerční firmu působící v tržním prostředí platí, že bude postupně zahlcena byrokracií; Organizační prvky bývají co do povahy kumulativní. Jakmile se složité sociální prvky vyvinou, zřídkakdy zase zmizí.

Úplná verze tohoto článku vychází v CIO-BusinessWorld 3/2010. 

autor Pavel Houser