Student World

Tereza Urbanová vyučuje na Vysoké škole ekonomické v Praze. Je vedoucí Centra pro studium životního prostředí Liberálního institutu a spoluautorkou knihy Tržní přístup k ochraně životního prostředí. V následujícím rozhovoru se nás pokusí přesvědčit, že pokročilé technologie, ekonomický růst a svět ekonomických aktivit, v němž lidé usilují o dosažení zisku, nejsou s ochranou životního prostředí v rozporu. Pokud jsou jasně vymezena, chráněna a vynucována vlastnická práva, je tomu podle T. Urbanové právě naopak. Následující rozhovor nás zavede na lehce tenký led, kde se potkává technologie, byznys, politika i exaktní věda…

Začneme od teze, podle které jsou pro životní prostředí klíčová vlastnická práva. Můžete uvést nekřiklavější příklady, kdy jejich absence působí škodu?

Nejprve zkusím vysvětlit, proč je neexistence vlastnických práv nebo jinými slovy společné (státní apod.) vlastnictví pro životní prostředí škodlivé. Příčinou je známý koncept tzv. tragédie obecní pastviny, bravurně popsaný v roce 1954 Gordonem H. Scottem na příkladu ryb. Je-li nějaký přírodní zdroj, např. louka či oceán, ve vlastnictví všech, jen stěží se najde člověk, který bude o takový zdroj na vlastní náklady pečovat a uvažovat o jeho, jak se dnes moderně říká, „udržitelném“ využití. Ryby v oceánech jsou ukázkovým příkladem. Rybolov provází logické pravidlo – co nechytíš ty, chytí někdo jiný. A proto každý vyloví co nejrychleji tolik ryb, kolik jen jeho loď unese, bez ohledu na stáří či velikost těchto ryb. Výsledkem je dnešní stav, kdy dle statistik OSN přes 70 % zásob veškerých druhů ryb je buď zcela či téměř zcela vyloveno.
Podíváme-li se naopak na rybniční rybářství, kde je vlastník zřejmý, podobnou krizi nepozorujeme. Naopak, rybář hospodaří tak, aby měl ryby nejen letos, ale i za rok či za deset let. Motiv zisku v kombinaci se zajištěným vlastnictvím chrání rybník před tragédií obecní pastviny.

Vlastnit lze jistě rybník, pozemek či les. Jak ale řešit vlastnictví něčeho, co není místně omezené? Mohu vlastnit velrybu, tažné ptáky, atmosféru či oceán?

S postupem času a rozvojem nových technologií ubývá oblastí, kde vlastnická práva není možné vymezit. Ještě rychleji by však tyto oblasti mizely, kdyby byla existence vlastnictví umožněna. Dokud totiž něco není možné, a tím nemám na mysli neuskutečnitelné, ale nepovolené, jako například soukromé vlastnictví hejna tažných ptáků, hejna ryb ve volném oceánu či vzduchu, nemají lidé motivaci věnovat příliš energie hledání cest, jak vlastnictví zajistit.
K překvapení mnohých bych ráda uvedla, že relativně sofistikované systémy vlastnictví migrujících živočichů existovaly již před stovkami let – ať se jednalo o migrující lososy (v případě amerických indiánů) či hejna ptáků (v případě domorodých australských obyvatel).
Pokud by se podobné možnosti znovu legalizovaly, bylo by logicky potřeba zaručit svobodu nakládat s tímto vlastnictvím jako s jakýmkoli jiným soukromým majetkem. V dnešních podmínkách ale existuje řada úmluv, které obchod s ohroženými druhy rostlin a živočichů zakazují. Přitom nespočet příkladů dokazuje, že právě možnost obchodovat je jedinou účinnou cestou, jak ohrožené druhy zachránit. Vynikajícím příkladem je obchod se slony na africkém kontinentu. Ve státech, které obchod postavily mimo zákon, bují pytláctví, vábené vysokými cenami produktů ze slonoviny. Slonů zde dramaticky ubývá. Naopak ve státech jako Zimbabwe či Botswana, které obchod legalizovaly a umožnily jednotlivým vesnicím stáda slonů vlastnit, je populace slonů zdravá a roste.
Rovněž vlastnictví vzduchu nebylo v minulosti ničím neobvyklým. V právním systému common law člověk vlastnil půdu pod svým pozemkem až do centra Země a vzdušný prostor nad ním bez omezení. Teorie „zón“ uznávala vlastnictví vzduchu nad vlastněným pozemkem do výše tzv. efektivního vlastnictví, tj. do výše důležité pro celistvé využití a potěšení z pozemku.

Jak podle vás mohou moderní technologie přispět k definici vlastnických práv a tím i ochraně prostředí?

V současné době existuje škála možností, jak vymezit vlastnictví k pohyblivým tvorům. Patří mezi ně čipy, satelitní sledování, elektrické a laserové ploty, ale i genetické modifikace. Když se vám zaběhne pes, dohledají vás. Kdyby se vám „zaplula“ velryba, rovněž by vás dohledali. Každý má navíc motivaci si svůj majetek hlídat sám. Netvrdím, že by vzniklo vlastnictví ke všem živým tvorům. Vzniklo by pouze u těch, jež někdo považuje za hodnotné, tj. vzácné, a kde technologie umožňují vlastnictví vymezit.

Mohla byste uvést nějaké případy, kde takto vymezená vlastnická práva již fungují v praxi?

Zaměřím se na případ ryb v oceánech, kde je prý vlastnictví nemožné. Oceanic Institute na ostrově Oahu je jen jednou z mnoha organizací zabývajících se výzkumem možností vypouštění v zajetí odchovaných ryb do volného oceánu. Vědci každé jednotlivé rybce připevní čip, aby mohli následně sledovat pohyb a chování „svých“ jedinců. Během 10 let vypustili od jednoho druhu kolem 700 000 očipovaných ryb. Další možností vymezení vlastnictvím k rybám, která je v současné době na vzestupu, jsou velkoplošné klece plovoucí ve volném oceánu. Touto cestou se např. na Havaji podařilo vrátit na jídelníčky restaurací již téměř vyhynulou rybu moi.
Vymezit vlastnictví je dnes možné dokonce i ke vzduchu. Moderní technologie umožňují pomocí stopových prvků „označit“ kouř, aby v případě vzniku konfliktu, např. škody na zdraví či majetku, bylo zřejmé, kdo je za ni zodpovědný. Pak zmizí problém s hledáním původců znečištění. Znečištění vzduchu ztratí svá specifika a spor bude možné řešit jako běžný konflikt poškození jedné strany stranou druhou.

Kdybychom měli shrnout jednu ze základních tezí odpůrců zeleného aktivismu, zněla by takto: Kolem nás neprobíhá žádná apokalypsa, ale naše prostředí se téměř ve všech myslitelných aspektech zlepšuje (a to jak ve vyspělém, tak i ve třetím světě). Právě tento přístup zastává třeba Bjorn Lomborg ve své knize Skeptický ekolog, jejíž český překlad by měl letos na jaře vyjít v nakladatelství Dokořán.

U Bjorna Lomborga nejde o nějaký „přístup“ či „názor“. Lomborg je statistik a bývalý člen hnutí Greenpeace. Jako takový dostal nápad sestavit přehledovou publikaci o stavu životního prostředí na světě, tedy jakýsi souhrn a systematizaci oficiálních statistik. Výsledky jeho práce překvapivě ukázaly, že většina z obecně přijímaných pravd o zhoršující se kvalitě životního prostředí se nezakládá na pravdě. Nemám důvod oficiálním statistikám nevěřit.

(dokončení zítra – druhý díl rozhovoru viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/E1E8693620D076E5C1257102004345BC)

autor Pavel Houser