Student World

***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Charakter vědy druhé poloviny 20. století byl ze všeho nejvíce ovlivněn útěkem vědců z nacisty okupované Evropy do USA (zdaleka nešlo pouze o vědce židovského původu).
Klíčový význam ale mělo až to, že většina z emigrantů i po porážce nacismu v USA zůstala. Zatímco po první světové válce se Německo přes ekonomický kolaps rychle vzpamatovalo, po druhé světové válce už bylo pouze hospodářskou velmocí, nikoliv vědeckou (či kulturní). Ve 20. letech bylo přitom Německo například jedním z hlavních center kvantové fyziky či matematiky.

Mimochodem – profesor Vopěnka uvádí i zajímavou vsuvku, zda třeba pověst teorie množin jako „židovské vědy“ nemohla souviset s tím, že nekonečná kardinální čísla zde byla označována hebrejskými písmeny (alef…). Změnilo by se něco, kdyby se původně Cantor náhodou rozhodl je označovat třeba germánskými runami?

V USA přispělo k rychlému rozvoji vědy kupodivu především místní „pragmaticky orientované“ prostředí. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že „nepraktičtí intelektuálové“ dokáží zkonstruovat atomovou bombu, zde věda začala být pokládána za obor prvořadého národního významu (k něčemu podobnému došlo v jistém ohledu také v SSSR).
Byla to však věda, využívající trochu jiné metody než ta evropská. K efektivitě americké vědy podle Vopěnky patřila především orientace na „projekty“, která se uplatnila například v Los Alamos.
V rámci projektu existuje pevná hierarchie. V čele stojí ředitel osobně odpovědný za úspěch. Dle vlastního rozhodnutí sestavuje řešitelský tým, vybírá si spolupracovníky, vybavuje je pravomocemi; zaostávající řešitelé jsou propouštěni. Projekt navíc směřuje k nějakému jasně stanovenému cíli, po jeho dosažení (nebo rezignaci) je tým rozpuštěn a všichni si hledají nové zaměstnání.

Toto uspořádání se ukázalo být neobyčejně efektivní. Zatímco věda na univerzitách většinou funguje tak, že ti méně schopní brzdí práci schopnějších, zde stojí schopnější v čele a podřízeným ukládají pouze takové úkoly, na něž tito stačí (eventuálně jsou propouštěni). Na rozdíl od situace, kdy více lidí řeší určitý úkol paralelně, existuje v rámci projektu jasné vymezení úkolů a pravomocí. Vopěnka poznamenává, že tým pracující v Los Alamos připomínal vojenskou jednotku – a to ani ne tak cílem svého výzkumu, ale způsobem své organizace.

Jako velmi důležitá se podle Petra Vopěnky ukazuje být i zásada rozprášit tým po splnění zadaného úkolu. Proč, pokud byl úspěšný? Jednoduše proto, že pro dosažení jiného úkolu bude ideální jiný tým. Opačný přístup, který známe až příliš dobře z každodenní zkušenosti, vede totiž k tomu, že jsou hledány úkoly „kvůli lidem“. Namísto plnění zadání se vymýšlejí úkoly šité na míru určitým jednotlivcům i skupinám, i když o příslušné výsledky nikdo nestojí (situace nejen v české vědě, ale i v byrokracii a politice – vytváření funkcí jen proto, aby bylo kam umístit určité lidi apod.). Smysl/cíl nejsou určující, ale dohledávají se spíše dodatečně. Vědci pak bezcílně generují práce, které nikoho nezajímají, slouží pouze k tomu, aby to nevypadalo, že jsou placeni zbytečně. Vytvářejí si cíle sami, namísto aby plnili objednávku.

To samozřejmě neznamená, že i v rámci projektu směřujícího k splnění určitého zcela konkrétního úkolu nemůže být jako vedlejší produkt objevena i celá řada dalších poznatků, které se pak uplatní i někde jinde. K tomu samozřejmě dochází a často je tento „vedlejší efekt“ i významnější než původní úkol. To se však nijak nevylučuje.

Druhou proměnou vědy po druhé světové válce se v USA i v SSSR stalo zakládání specializovaných vědeckých ústavů. Zde prováděné výzkumy šlo mnohem lépe utajit než práci prováděnou třeba na univerzitách (při vstupu do budovy vysoké školy například nebývá zvykem prokazovat totožnost; výsledky dosažené na univerzitách se také často přetřásají na seminářích se studenty a tím pronikají ve všeobecnou známost atd.). Navíc se zde vědci mohli soustředit na zkoumaný obor/úkol a nerozptylovat se pedagogickou činností.

Po skončení studené války však podle Vopěnky smysl řady vědeckých institucí zmizel. Tyto instituce musejí nyní vysvětlovat důvody pro své zachování a dostávají se tak na úroveň jiných lobbystických skupin – Petr Vopěnka je v tomto ohledu k praxi současné vědy velmi kritický. Při vysvětlování „potřebnosti vědy“ politikům se vědecké instituce po celém světě s oblibou ohánějí nespornými úspěchy, jichž věda dosáhla. Pomíjí se však, že vesměs šlo o výsledek úplně jiného pojetí vědecké práce – týmů „pragmatiků“ pracujících podle vzoru projektu v Los Alamos.

Zdroj: Petr Vopěnka: Horizonty nekonečna, Vize 97 (knihovna ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových), Praha 2004

autor Pavel Houser