Nad knihou: Sémiotika

Člověk | 09.06.2004

Sémiotika, věda zabývající se teorií znaku a znakových soustav, byla u nás dlouho opomíjeným oborem. Pokud zde na tomto poli vznikaly původní práce, byly vesměs úzce zaměřeny na lingvistiku (dodnes se v naší literatuře uvádí, že sémiotika je pomezní disciplínou lingvistiky a obecné teorie komunikace, ačkoli je tomu podle mého názoru právě naopak).
V roce 2002 vydalo nakladatelství Portál knihu Jarmily Doubravové Sémiotika v teorii a praxi (s podtitulem Proměny a stav oboru do konce 20. století), která byla první pokusem o původní soustavnou populárně-vědeckou práci shrnující základy tohoto oboru. I když lze autorce vytknout řadu věcí

(viz kritika knihy http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/334627955B4B149AC1256E970048C6F0?OpenDocument&cast=1),

nelze na druhé straně nepřiznat, že se ji podařilo nastínit nejen základní problematiku sémiotiky, ale i řadu otázek, jimiž se tento obor zabývá v současné době.

Nakladatelství Portál v tomto roce představilo další publikaci, která si klade stejný cíl, tedy obeznámit zájemce s poznatky z interdisciplinárního oboru zabývajícího se teorií znaků a znakových systému. Kniha nese název Sémiotika a je výsledkem autorské spolupráce dvojice pracovníků Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. (První z nich, prof. Jiří Černý, je znám nejen odborníkům, ale i laické veřejnosti zejména díky ceněné práci Dějiny lingvistiky.) Knize, která je rozdělena do tří základních částí, se dostalo velmi hezké výpravy v podobě vázaného vydání se zdařilou obálkou, což samo o sobě může u čtenáře vzbudit dojem serióznosti. Zda tento dojem přetrvá i po přečtení knihy, záleží na tom, co zájemce očekává.

První část (Úvod) tvoří kapitola nazvaná „Sémiotika – věda o znakových systémech“. Obsahuje nejen definici znaku a znakových systémů stejně jako nástin možné klasifikace znaků, ale i vymezení sémiotiky jakožto vědního oboru a jeho stručnou historii. Pokud jde o tento přehled vývoje sémiotiky, poznamenejme, že je bohužel natolik stručný a povrchní, takže uspokojí pravděpodobně jen naprosté laiky. Obdobnou stručností a nenáročností se vyznačuje i podkapitola „Moderní sémiotika 20. století“.
Např. italskému sémiotikovi Umbertu Ecovi je věnováno pouhých 11 takřka nic neříkajících řádků, v poznámce pod čarou je náhodně jmenováno několik jeho děl, včetně románových (jmenovány jsou pouze tři romány – existence čtvrtého románového díla s názvem Baudolino autorům unikla, ačkoli vyšlo již před čtyřmi lety a rok nato byl vydán český překlad). Poznámka v závorce je, uznávám, příliš hnidopišská. Podstatnější je, že autoři nedokázali v celé knize jasně sdělit, v čem je Ecovo dílo pro současnou sémiotiku významné, jaké jsou základní otázky, jimiž se Eco zabývá a v kterých svých knihách tak činí, popř. jak své sémiotické a estetické teorie využívá se své romanopisecké tvorbě. A co je ještě pozoruhodnější, v celé obsáhlé Černého a Holešově knize nenajdeme byť jedinou zmínku o „teorii ostenze“, kterou Eco zevrubně rozpracoval ve své Teorii sémiotiky (1976, 1979).
Jen pramálo se čtenář dozví z medailonů dalších velkých postav sémantiky/sémiotiky (Pierce, Morris, Jacobson…), novější bádání buď vůbec zmíněno není (Losev, von Bertalanffy, Derrida, Schaff, Searle, Baudrillard, Greimas atd.), anebo jsou tyto teorie zjednodušeny (Chomsky). Pro srovnání: mnou kritizovaná doc. Jarmila Doubravová věnuje ve své výše zmíněné knize teorii ostenze celou rozsáhlou kapitolu, přičemž Ecovu dílu v ní vyhrazuje takřka dvě stránky. Eco je pouze jedním z příkladů. I přes původní kritiku musíme přiznat, že nenápadná, skromnější knížka Doubravové přináší daleko hodnotnější a lépe uspořádané informace nejen o vývoji sémantiky, ale i o samotné teorii znakových systémů a jejich interpretace.

Druhá část (Jazyk jako znakový systém a jeho náhrady) obsahuje 7 kapitol, z nichž cenná je zejména první, nesoucí název „Struktura jazykového znaku“. V tomto úvodu najdeme srozumitelný vklad vlivného dvoučlenného modelu Ferdinanda de Saussura, Pierceho trojího dělení znaků, stejně jako trojčlenný sémiotický trojúhelník. Další část kapitoly je věnována asymetrii jazykového znaku.
Zbytek druhé části je vyhrazen jazykovědě, zejména morfologii. Zůstává mi záhadou, proč autoři vyhradili více než čtvrtinu knihy čiré jazykovědné exkurzi. Ne že by byla nekvalitní, to nikoli, ale tuto tematiku („Motivovanost jazykového znaku“) nejdeme zpracovanou v řadě lingvistických publikací (např. Marie Čechová: Čeština – Řeč a jazyk, 1996). Za pozornost naopak stojí kapitola 6 („Strukturální sémantika“), i když termíny, jako jsou např. sémy a sémantické pole, mohly být podle mého názoru rozebrány zevrubněji. Cenná je rovněž kapitola 7 („Písmo a jeho náhrady“), která je stručnou exkurzí nejen do vývoje písma, ale i materiálů užívaných pro zápis písma a abecedy. Závěr druhé části, kapitola 8 („Kódy paralelní s mluvenou řečí“), se zabývá přehledem nonverbální komunikace.

Jestliže mě překvapila povrchnost výkladu, ani třetí část (Ostatní znakové systémy) není výjimkou. Přehled nejrůznějších oblastí, kde se setkáváme s více či méně propracovaným systémem znaků, by mohl být skoro nekonečný, ale autoři se právem zaměřují vesměs na systémy, s nimiž se setkáváme ve vědě, umění či každodenním životě. Kapitola 9 („Typologie znaků a symboly“) přináší kritéria pro klasifikaci znakových systémů; čtenář se zde konečně seznamuje i s nejazykovou sémiotikou, které u nás řadu let nebyl věnován žádný prostor.

Velmi přínosnou by mohla být i následující kapitola („Znakové systémy ve vědě a praxi“), ale nakonec se bohužel omezuje na stručný přehled. Pokud jde o úlohu znakových systému ve vědě a technice, našli bychom zde řadu nesmírně zajímavých problémů a otázek, které autoři vůbec nezmiňují. Mám na mysli zejména moderní matematiku (teorie množin, Mandelbrotovy fraktály, cellulární automaty), kde dochází k kvalitativně efektivnějšímu využití znaků (pro sémiotika je nesmírně zajímavý např. systém cellulárních automatů, který představil ve své knize The New Kind of Science Stephen Wolfram). Obdobná situace se týká fyziky, chemie a biologie.
Rovněž současná informatika je rozsáhlým polem, kde se uplatňují znakové systémy na několika úrovních; autoři ji odbývají čtyřmi odstavci plnými prázdných frází: „Mimořádný rozvoj počítačové techniky na konci 20. století přinesl mimo jiné i běžné používání nových symbolů a znakových systémů. Některé z nich se dají považovat za skutečnou součást vědního oboru informatika (např. jednotlivé uměle vytvořené počítačové jazyky užívající symboly převzaté z přirozených jazyků, z matematiky), jiné se díky každodennímu používání miliony uživatelů na celém světě už blíží spíše prakticky či techniky zaměřeným znakovým systémům (např. ikony, kterými se na monitoru pro větší komfort uživatele označují jednotlivé programy, instrukce).“ (str. 217).
To by mohl být úvod k zajímavé kapitole představující znakové systémy vytvořené ruku v ruce s vývojem informačních technologií, ale těmito slovy bohužel krátká kapitolka věnovaná IT končí (o fenoménech, jako je např. den co den užívaný hypertext či SMS, se nedozvíme zhola nic). Útěchou může být, že kapitolu uzavírá z hlediska sémiotiky zajímavá pasáž Vývoj dopravních značek.

Že je kniha zaměřená spíše na humanitní obory, dokazuje skutečnost, že třetí část (Ostatní znakové systémy) dále pokračuje výčtem znakových systémů v mýtech, pověstech, pohádkách, v umění, při rituálech atd. Autoři se převážně omezují na výčty a příklady, jen málokdy upozorňují na hlubší souvislosti (výjimkou je např. podkapitola „Moderní mýty podle Rolanda Barthese", která ukazuje, jak by text mohl vypadat, kdyby autoři nepreferovali pozitivistickou metodu výkladu).
Text je sice členěn jako vědecká práce, ale přísné hledisko přesnosti vědecké práce není vždy dodržováno. Příklad: na straně 259 se v podkapitole o národních pověstech uvádí: „Všeobecně známé jsou i legendy, jejichž tématem je Přemysl Oráč, Sibylino proroctví, Oldřich a Božena, Ctirad a Šárka, Horymír a Šemík atd.“ Že se zde míchají jablka a hrušky, pozná i čtenář, který je v dějepise zběhlý jen velmi povšechně. Autoři totiž zcela svévolně do souboru Starých pověstí českých zamíchali příběh Oldřicha a Boženy, který se odehrál o zhruba tři stovky let později a na rozdíl od starých pověstí není o jeho věrohodnosti sporu – kníže Oldřich (1012-1033, 1034) je Přemyslovcem, který se zásadní měrou zasloužil o český stát (za jeho vlády byla k přemyslovské říši připojena Morava, založil sázavský klášter a sňatkem s neurozenou Boženou zachránil přemyslovský rod před vyhynutím). Jeho příběh, ač časem získal nádech legendy, rozhodně nelze přiřadit k zamlženým starým pověstem o Přemyslu Oráči nebo Horymírovi, které nemají daleko od starobylých pohádek.
Anebo str. 324: ne zcela přesně uvedené jméno autorky Harryho Pottera doprovází shrnutí kritiky části představitelů katolické církve touto větou: „Harry byl v rodině nešťastný, dokud se nevěnoval magii, pak se mu teprve otevřel ten správný svět.“ (str. 324) Každý, kdo se s prvním dílem Harryho Pottera seznámil, ví, že jde o hrubé zkreslení děje. Pokud se zde autoři o knize v souvislosti s kritikou části církevních kruhů zmiňují, měli by to v textu uvést na pravou míru (zesnulí rodiče Harryho Pottera byli „čarodějové“, rodina, v níž je nešťastný, je rodinou sestry jeho matky, tedy rodina pěstounská; Harry Potter ve skutečnosti plní vůli svých rodičů, když nastupuje do čarodějnické školy; pohádkovost je zde posílena archetyláním vzorem ne nepodobným z pohádek o Popelce, lze rovněž poznamenat, že část konzervativních církevních představitelů „čte“ znakový systém magických praktik Harryho Pottera zcela jinak, než jej vnímá většina mladých i starších čtenářů této fantasy ságy, kteří vnímají tento systém jako dobrodružnou, ozvláštňující kulisu podtrhující příběh tím, že ho magie ozvláštňuje a dodává mu tajemnost a napínavost atd.).
Může se zdát malicherné a zbytečné zabývat se těmito podrobnostmi, ale hovoříme-li o znacích a jejich interpretaci, je prazvláštní, že v knize o sémiotice nacházíme křiklavé příklady dezinterpretace znaků, aniž by to bylo uvedeno na správnou míru – a to pouze z čiré nedůslednosti autorů. Sémiotika je vědou, proto by měla zachovávat pokud možno i co nejvyšší míru přesnosti a kritičnosti.
Nevím, zda může čtenáře obohatit např. text, jímž začíná podkapitola „Meditace, okultismus a magie“: „Moderní člověk na začátku 21. století dosáhl v mnoha směrech nebývalých úspěchů. Zejména se to týká vědeckého a technického pokroku a informační exploze, která s tím úzce souvisí. Naše poznatky rostou geometrickou řadou, stále větší počet lidí se stěhuje do čím dál větších měst, prostřednictvím internetu má přístup k neomezenému množství informací všeho druhu (…). Vědci jsou schopni klonovat lidské dvojníky (??) a moderní zbraně dosáhly takové dokonalosti, že jsou schopny zničit nejen lidstvo, ale dokonce celou modrou planetu; zkrátka řečeno pokrok se nedá zastavit.“ (str. 314)
Prázdné fráze! Kdyby tyto věty byly uvedeny v Přírodovědě pro 4. ročník základních škol, člověk by se nad tím nepozastavil. Ale v publikaci určené vysokoškolským studentům? O tom, jak se moderní znakové systémy kříží s tradičními či magickými systémy (např. v literatuře a filmu), není ani zmínka, natož pak o důvodech tohoto jevu. Přitom příklad Harryho Pottera k tomu přímo vybízí.

Jestliže jsem dosud psal o výhradách, je nyní nutné zmínit klady. Z výše uvedeného vznikne dojem, že kniha je zcela nezdařená. Tak to ale není. Zaměřil jsem se na sporná místa, ale předností Černého a Holešovy Sémiotiky je také řada: jde o srozumitelný, přehledný výklad doplněný v sličně vypravené knize řadou obrázků a zajímavých a pečlivě zpracovaných tabulek. Druhá část, zabývající se jazykem coby znakovým systémem, je zdařilá a lze ji považovat za velice přístupný a čtivý úvod do jednoho z oborů jazykovědy (mj. zde najdete vysvětlení řady pojmů, jako je např. metonymie, synekdocha atd.).
Kladem zůstává bezpochyby i široký záběr, který čtenáře informuje o nejrůznějších znakových systémech. Chybí ovšem podrobnější přehled metod, jak tyto znakové systémy studovat a interpretovat. Autoři představují, co může sémiotika studovat, ale jen málo říkají o tom, jakým způsobem to činí. Byla-li kniha zamýšlena jako Úvod do sémiotiky (možná právě tak zněl původní titul), bylo by to přijatelnější. Publikace totiž není ničím jiným než úvodem do problematiky, byť obsáhlým a poměrně dobře strukturovaným.
Pokud ovšem zájemce stojí o hlubší vhled do teorie znaku, měl by raději sáhnout po knize od J. Doubravové (Sémiotika v teorii a praxi), která i přes všechny nedostatky obsahuje bohatší a solidnější informace jednak o vývoji sémiotiky a teorii, jednak i o současné problematice tohoto oboru.