Paměť osobní a neosobní

Existují lidé, kteří dokáží vystudovat vysokou školu, ale nejsou schopni si zapamatovat, kde bydlí nebo co měli k obědu. Znají informace z určitého předmětu, nevzpomenou si však na přednášku, kdy je měli slyšet. Jak je něco takového možné?

Endel Tulving navrhl rozdělovat paměť na sémantickou a epizodickou. Sémantická se týká obecné znalosti světa, epizodická má vztah k našemu vlastnímu životu a jeho jednotlivým událostem, prostě osobním zážitkům.
Prozatím zůstává otevřená otázka, zda jsou oba typy paměti nějak odlišné i co se týče částí mozku, na které se vážou. Téměř jistě zde jakási korelace existuje, protože poškození určitých systémů v čelním laloku vyřadí právě epizodickou paměť. Opačný jev se zdá být nepravděpodobný a nebyl prozatím popsán - těžko mít vzpomínku na oběd bez nějaké obecné znalosti světa, např. faktu, že v poledne se obědvá :-). Z tohoto úhlu pohledu by pak epizodická paměť byla zřejmě podmnožinou paměti sémantické.

(Zdroj: Robert J. Sternberg: Kognitivní psychologie, Portál, Praha, 2002
http://obchod.studovna.cz/kniha.asp?Csl=8553&lk=1)

Možná by se ještě dalo předpokládat, že osobní vzpomínky budou uchovávány spíše v pravé hemisféře a neosobní informace v hemisféře levé, to je však pouhá spekulace. Navíc se zdá, že levá hemisféra je spojena spíše s pocity příjemnými, pravá s psychickými stavy opačnými. Zda tyto dva fakty spolu nějak souvisejí ale není jisté.
A ještě jedna úvaha: Sémantická paměť de facto nemá vztah k času, fakta jsou objektivní a platná stále (poznámka: do sémantické paměti dostanete i události dějin, třeba nějaká bitva doprovázená datem, i tyto události jsou však už "objektivně dány"; jde možná spíše o způsob, jak my s informací nakládáme, ne nutně o její obsah jako takový). Věda se taktéž snaží být sémantickou, byť třeba Prigogine zdůrazňuje spíše "stávání" než "bytí". Jako epizodická by se dala chápat i samotná biologická evoluce.
Nicméně už od Platóna se patrné přesvědčení, že důležité je to, co je stálé a stojící jaksi mimo čas. Životní peripetie a sémantická paměť by pak byly spíše něčím rozptylujícím, co nás odvádí od poklidného nazírání věčných pravd :-).