Student World

Známý francouzský historik Jacques Le Goff tvrdí, že specifický charakter středověku do značné míry souvisí s charakterem písemných pramenů z této doby (alespoň z pohledu historika, který se tímto obdobím zabývá).

Například výzkum dějin starověku je podle Goffa úzce svázán s archeologií či epigrafií (nauka o četní nápisů). Pro starověk byl základním druhem písemného záznamu svitek. Problémem při čtení svitku je, že při přeskakování tam či zpět je vyžadována složitější manipulace se záznamem/textem. Svitek se také čte (alespoň podle Le Goffa) obtížně potichu, takže i vzdělaní lidé si ve starověku nechávali svitky spíše nahlas předčítat vzdělanými otroky. Autoři také texty raději diktovali než sami psali – v obou případech bylo prostě pro manipulaci se svitkem výhodnější využít služeb specialisty.
Kniha v našem slova smyslu vznikla až asi ve 4. století n. l. Tehdejší podoba se dnes označuje obvykle jako kodex, nicméně má už většinu rysů současné knihy – především oddělené stránky a svazky ("výtisky"). Kodex byl už často čten "jen tak", čtenářem pro vlastní potěšení, třebaže tiché čtení se objevovalo až postupně (podle Le Goffa bylo až do 13. století zvykem si při čtení různě pohybovat rty, předříkávat si/mumlat text apod.). Otázkou samozřejmě zůstává, jak tiché čtení ovlivnilo vnímání textu…
Kodex s vymezenými stránkami umožňoval relativně snadno knihami listovat, sestavovat rejstříky a vracet se k určitým pasážím textu. Vymezení stránky dovoluje např. na okraj rukopisu či "pod čáru" dopisovat poznámky a text glosovat. Tento způsob komentářů byl samozřejmě znám už v antice, ale až středověká forma umožnila s takovýmto druhem textu efektivně pracovat. Naproti tomu "hledat ve svitcích je úmorné a nešikovné." (Le Goff vysvětluje, že právě z tohoto důvodu se nespecializoval na anglické dějiny, ačkoliv je měl rád – právě zde totiž nejdéle přetrvával způsob psaní na svitky.)
Podle Le Goffa byla velmi významnou změnou zavedení "karolinky", tedy malých písmen (minuskula), a ve 12.-13. století pak převládnutí individuálních rukopisů a zkratek. Starověk si naproti tomu potrpěl spíše na majuskule, která byla sice jasněji čitelná, ale pomaleji se psala. Ve středověku však od 12. století písmo umožňuje alespoň zhruba zachytit i proud psané řeči. Velká část spisů pak vzniká z poznámek zachycených při přednáškách na středověkých univerzitách. Například dochované vzorky písma Tomáše Akvinského jsou strašně zkratkovité, jakoby jen tak tak stačily běžící myšlence.
Koncem středověku je pak z tohoto úhlu pohledu knihtisk, který zase zcela mění práci s textem, jak jeho šíření, tak i čtení…

Zdroj: Jacques Le Goff: Hledání středověku, Vyšehrad, Praha, 2003

Poznámky:
– Tiché čtení textu je "meditativní". V křesťanském prostředí na jednu stranu mohlo být chápáno pozitivně jako užší vztah k Bohu, na straně druhé se však takový čtenář jakoby vzdaloval křesťanskému společenství (eventuálně rovnou upadal do podezření z najěkých tajných styků s ďáblem?).
– V antice bylo údajně skutečně výjimečné umění číst potichu. Proč? Přiznám se, že nerozumím tomu, proč složitost manipulace se svitkem znesnadňuje tiché čtení. Navíc – číst lze přece nejenom svitky, ale i krátké nápisy (na zdech, nádobách apod.). Skutečně se ve starověku při čtení předříkávaly texty i tohoto druhu?

autor Pavel Houser