Vědomí jako překřikující se hlasy

Daniel Dennett se domnívá, že model vědomí jako softwaru trpí jednou nevýhodou. Představujeme si při něm totiž obvykle software jako počítač s operačním systémem, který by odpovídal nějakému „ústřednímu hybateli“. Znovu ožívá descartovská představa Ducha ve stroji.

Dennett naopak vychází spíše z evoluční psychologie a konekcionistických modelů. Žádné centrum neexistuje, jen specializované a celkem jednoduché moduly, které se stále hlásí o plnění příslušných „úkolů“. Vědomí je vytvářeno posloupností těch právě nejsilnějších modulů, které se aktivují. Není zde žádné „organizační schéma“ s šéfy a podšéfy.
Moduly odpovídají přírodnímu výběru a jeho bastlení. Dennett se vrací k Davidu Humeovi, který de facto tvrdil, že vjemy/ideje „myslí samy“, jedna představa přechází v druhou.

Dennett ukazuje, jak by tento přístup šel aplikovat na lidský jazyk. V jeden okamžik chceme říct jakoby x různých věcí, ale jen jedna věta vyhraje – jeden modul překřičí ostatní. Dobře, stále by zde mohl být nějaký „ústřední smysl jazyka“, který by kontroloval, zda jsme to mysleli vážně. Jak ale poznáme, že jsme něco mysleli vážně? Třeba tak, že jsme neměli potřebu se opravovat (nevyskytly se moduly, které by „chtěly“ něco opravovat). Nebo jsme nečervenali při lži. K nějakému „hlubšímu smyslu“ otázky po tom, zda jsme něco mysleli vážně, nemáme žádný jiný přístup než všichni ostatní, co nás sledovali.
Podrobněji Dennett tyto své názory prezentuje v knize Vysvětlené vědomí (česky bohužel nevyšlo).

Zdroj: John Brockman: Třetí kultura, Academia 2008, část Daniel C. Dennett: Pumpy na intuice

Viz také
Umělá inteligence bude "zbastlená" - a my jsme počítače, které o tom ani něvědí
Popperovští tvorové: Smrt hypotéz a vznik vědomí