Student World

V říjnu 1961 vyšel v nejprestižnějším světovém vědeckém časopise Nature text švédského lékaře Stena Forshufvuda a dvou jeho spolupracovníků, Anderse Wassena a Hamiltona Smithe (posledně jmenovaný byl z Department of Forensic Medicine, University of Glasgow), nazvaný Arsenic Content of Napoleon I’s Hair Probably Taken Immediately After his Death. Zde na základě několikaletého bádání podloženého laboratorními testy vyslovili domněnku, že Bonaparte by mohl být obětí zločinu, přesněji cílené otravy oxidem arsenitým. O rok později stejní autoři ve stejném časopise publikovali text Distribution of arsenic in Napoleon’s hair, ve kterém svá tvrzení podložili již podrobnými údaji o nálezu vysokých koncentrací arsenu ve vlasech odstřižených den po Napoleonově smrti. Především tento článek vzbudil nebývalou pozornost. Britové i po více než 140 letech cítili potřebu vyjádřit se ve světle nových okolností k úloze svého představitele, sira Hudsona Loweho.

Podezření samozřejmě padlo i na Bourbony, pro které živý Bonaparte představoval trvalou hrozbu i možnost politického vydírání.
Velkou výhodou se v této souvislosti ukázala být Bonapartova ješitnost a již zmíněné přeceňování vlastní důležitosti, především pro budoucí generace. Již za svého života, prokazatelně od roku 1805, „rozdával“ poměrně hojně po úpravě vlasů svým příznivcům jednotlivé ustřižené prameny. Několik kadeří bylo excísaři ustřiženo i při pitvě. Není bez zajímavosti, že stříbrnou schránku s Bonapartovými vlasy lze spatřit i v kabinetu kuriozit knížete Metternicha na kynžvartském zámku.

Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole („Životopis zlého krále“), lze díky určité specifické vazbě na disulfidické skupiny v bílkovině keratinu přítomnost arsenu ve vlasech vysledovat i po mnoha letech. Navíc s relativně velkou přesností je možné určit období případné expozice. Vzorek Bonapartových vlasů, ustřižených 6. května 1821, byl uchován i v rodinném archivu doktora Arnotta. Jeden z posmrtných pramenů byl předán k analýze do výzkumného zařízení Britského národního centra pro atomovou energii (British National Atomic Energy Establishment) v Harwellu, zřejmě nejlepší vědecké instituce svého druhu v Evropě v šedesátých letech 20. století. Nalezené hodnoty arsenu mnohonásobně přesahovaly běžnou úroveň očekávanou v Bonapartově době. Studovaný pramen byl 13 cm dlouhý, s nejvyšší koncentrací arsenu 4 cm od kořínku. Ve vzdálenosti 8 cm se koncentrace opět snížila. Výsledek šetření prokázal, že Bonaparte
byl opakovaně vystaven vysokým dávkám arseniku v období od října 1820 do ledna 1821.

V průběhu dalších let podobných testů přibývalo, porovnávaly se různé metodiky stanovení, především se však objevovaly další a další vzorky prokazatelně pocházející z Bonapartovy hlavy
z různých období jeho života. Nalezené hodnoty se pohybovaly od 2,8 až do 76,6 ppm! Tato nejvyšší úroveň byla detekována u pramene vlasů odstřiženého pravděpodobně 14. července 1816.

Je tak vysoká, že je až s podivem, že Bonaparte tuto dávku dočasně přežil. Připomeňme část našeho zápisu o jeho zdravotním stavu v tomto období: Ovšem, v létě téhož roku (1816) se dostavil rozsáhlý zánět dutiny ústní s četnými drobnými a několika velkými vředy, nemohl polykat, otékaly mu celé dolní končetiny, pociťoval ohromnou slabost a trvalou únavu, játra byla zvětšená a bolestivá. Vnímal chlad i za teplého počasí, třásl se, trápila jej neuhasitelná žízeň. Dostavovalo se nucení na zvracení, střídané občasnými průjmy.

Vlasy odstřižené při pitvě dosahovaly podle současných analýz 51,2 ppm. Je jistě překvapivé, že zvýšená úroveň, 10 ppm, byla detekovaná již v roce 1814, z období Bonapartova pobytu na Elbě, v roce 1805 pak 4,9 ppm. Připomeňme opět z předchozí kapitoly, že chronické otravy arsenikem se projeví ve vlasech obsahem nad 10 ppm, akutní otravu pak signalizuje úroveň nad 40 ppm. V Bonapartově době byly běžné hodnoty u osob žijících podobným způsobem jako on přibližně na úrovni 1 až 4 ppm, v současnosti jsou tyto hladiny mnohonásobně nižší.

V průběhu 50 let uplynulých od Forshufvudových iniciačních článků v Nature byla publikována řada po vědecké stránce bezchybných prací na toto téma, bohužel často se zcela odlišnými závěry, bezpochyby činěnými na základě velmi objektivních analytických měření. Sám Forshufvud vydal v roce 1995 monotematické dílo zaměřené na tuto problematiku s řadou důkladně revidovaných teorií. Teprve v posledním desetiletí se daří díky neuvěřitelnému pokroku v oblasti instrumentální analýzy vnést i do tohoto případu poněkud jasnější světlo. Délkový koncentrační profil ve vlasu je možné popsat s vysokou přesností a dokonalou rozlišovací schopností po úsecích již 0,5 mm. Například při průměrné rychlosti růstu vlasu 1 cm za měsíc a studované délce vlasu 45 mm to znamená, že jsme schopni sledovat průběh otravy s přesností až na 1,5 dne! Pokud máme k dispozici historické údaje o symptomech – a to díky Bonapartovým lékařům na Heleně máme – lze provést velmi přesné a objektivní korelace příčiny a důsledku.

V současnosti je nezpochybnitelnou skutečností že Napoleon Bonaparte byl – především v závěrečné fázi svého života, s jistotou od roku 1815, avšak zřejmě již v roce 1814 – vystavován dlouhodobě, v určitých intervalech vysokým koncentracím sloučenin arsenu. Nelze s jistotou určit, zda se jednalo výhradně o sloučeniny AsIII, například oxid arsenitý, nebo i o látky obsahující AsV. Externí kontaminaci, která by pocházela z následné konzervace vlasového pramene těmito látkami, nelze zcela vyloučit, avšak lze ji do určité míry analyticky odlišit. U některých vzorků se objevují rozdílné hodnoty, které „nezapadají“ do koncentračních průběhů nalezených u jiných pramenů vlasů, časově souvisejících se studovaným vzorkem. To může mít řadu důvodů, včetně toho, že za Bonapartovy vlasy mohly být zvláště v minulosti vydávány vlasy jiné osoby. Tento problém je dnes pohodlně řešitelný pomocí analýzy DNA.

Bonapartova otrava sloučeninami arsenu není dokonce v rozporu se závěrem první pitevní zprávy. Řada těchto látek je prokazatelně karcinogenních a při dlouhodobé expozici není tento jejich účinek překvapující. Překvapující je spíše jiná skutečnost. Velmi typickým projevem dlouhodobé intoxikace tohoto typu jsou charakteristické kožní změny. O nich však žádná ze zpráv nehovoří.

Jsou zmiňovány kožní vyrážky, žlutá barva pokožky, stále studené končetiny, ale o keratózních změnách na ploskách dlaní a chodidel žádná zmínka. Přesto zřejmě můžeme teorii o otravě sloučeninami arsenu přijmout za téměř prokázanou. Kolísavý průběh symptomů, jejich charakter i závažnost tomu odpovídají.
Nejvyšší nalezené hodnoty, především ty z roku 1816, jsou však natolik vysoké, že je až překvapující, že Bonaparte tak vysokou intoxikaci dočasně přežil.
Zamysleme se nyní, jak k této otravě mohlo docházet, a také kdo, případně co ji mohlo mít na svědomí. V zásadě přicházejí v úvahu dvě možnosti. Šlo o kriminální čin, chladnokrevně prováděný
po řadu let s jasným cílem nebo cíli. Druhou možností je chronická, avšak neúmyslná intoxikace. V prvním případě mohla být pachatelem pouze osoba z blízkého Bonapartova okolí
…

Další možností Bonapartova skonu by mohla být již zmíněná náhodná otrava. Sloučeniny arsenu se v 19. století používaly běžně a pro rozličné účely, včetně lékařských. Oblíbené byly arsenité a arseničné soli ve směsi s různými ochucovadly, předepisované proti nepřeberné škále nemocí.

Zmínku si zaslouží Donovanovy kapky na astma, tuberkulózu, cukrovku, srdeční nedostatečnost a pro zdravou pokožku, přípravek Docenella proti revmatismu, zánětům, bolesti hlavy a zubů, DeValaginův elixír, přinášející organismu celkovou vzpruhu, nebo takzvané asijské pilulky, doporučované takřka na každou známou i neznámou chorobu. Ty kromě arseničných solí obsahovaly ještě antimon. Ve všech těchto případech byly léčebné účinky přinejmenším velmi problematické, jedovatost vždy vysoká.
Naprosto největší obliby však dosáhl 2% roztok dihydrogenarseničnanu draselného, známý pod názvem Fowlerův roztok. (Pozn.: Občas bývá zmiňován 1% roztok, tedy poloviční koncentrace.)

Poprvé se objevuje v roce 1786 jako přípravek proti bolestem hlavy, zimnici a horečce. Jeho složení navrhl lékař Thomas Fowler ze Stanfordu a do lékopisu města Londýna je zapsán roku 1809. Během krátké doby se jeho obliba velmi rozšířila, získal reputaci vynikajícího léčiva, tonika i kosmetického přípravku a byl všeobecně používán. Škála nemocí a problémů byla, jak jinak, velmi široká. Zvláště při dlouhodobém používání se nešlo vyhnout následkům chronické otravy, včetně těch nejzávažnějších. Fowlerův roztok je kvůli svému složení karcinogenní substancí.
Je zarážející, že jeho prodej byl například ve Spojených státech zakázán až v roce 1950!

Bonaparte trpěl v životě řadou komplexů. Je velice pravděpodobné, že právě díky neustálé vnitřní frustraci se nakonec dostal po stupních moci tak vysoko a jeho sebeupřednostňování bylo
ve skutečnosti trvalou duševní kompenzací. Jeho komplex z malého vzrůstu je všeobecně známý. Podobnou neodbytnou frustraci začal pociťovat při své počínající androgenní alopecii, tedy vypadávání vlasů. Na podobiznách z konce života je velký úbytek vlasů již zcela zřejmý. Mezi nekonečným seznamem doporučených užití Fowlerova roztoku figuruje i mimořádný účinek na omezení ztráty vlasů u mužů. Nejsou pro to přímé důkazy, nepřímých je však řada, že Bonaparte byl po několik let každodenním uživatelem této substance, když si ji po koupeli vtíral do vlasů…

Další zajímavá teorie o příčinách Bonapartova úmrtí nás přivádí na samotný počátek kapitoly. Již bylo zmíněno, že na zámku Jánský Vrch, na severním úpatí Rychlebských hor, můžeme obdivovat sytě zelený interiér Kulečníkového sálu, tak typický pro přelom 18. a 19. století. Pigmentem byla Scheeleho zeleň, arsenitan měďnatý. Použití tohoto pigmentu v tapetách jak v usedlosti Longwood, tak v Bonapartových pařížských palácích je na rozdíl od Fowlerova roztoku jednoznačně prokázané. Původní podobné tapety i odkryté nátěry jsou na mnoha místech Evropy doposud k spatření. Z hlediska současného vědeckého výzkumu této problematiky se nejvíce proslavila zelená tapeta s obrázky významných míst v Paříži, známá jako Les Monuments de Paris (výrobce Dufour et Leroy).

Právě s tímto materiálem, datovaným do let 1812–1814, probíhala opakovaně rozsáhlá analytická měření a biologicko-chemické zkoušky s cílem určit množství nebezpečného pigmentu a posoudit jeho schopnost uvolňovat se do prostředí. K jeho analýze se ideálně používá infračervená a Ramanova spektroskopie. Pomocí těchto instrumentálněanalytických technik můžeme nejenom prokázat, zda je hledaný toxický pigment vůbec přítomný, ale také v jakém přibližném množství, například na ploše 1 m2. Množství arsenu v těchto tapetách bylo mimořádně vysoké a pohybovalo se v rozmezí 0,12 až 0,2 g/m2!

Tento text je úryvkem z knihy
Petr Klusoň: Jedová stopa, Academia 2015
O knize na stránkách vydavatele

autor