Student World

(pokračování včerejšího článku)

V poslední době se často píše o „inteligentních budovách“. Jak vlastně vypadají technologie, které mají nevidomým pomoci nejen při pohybu venku, ale i uvnitř budov?

Vzhledem k tomu, že GPS signál je v interiérech nedostupný, existují snahy o pomoc v orientaci uvnitř budov jinými prostředky. Jedním způsobem je popsat slovně budovu a její popis veřejně vyvěsit tak, aby si ho nevidomý mohl stáhnout do laptopu nebo chytrého mobilu a podle tohoto popisu se orientovat a pohybovat. Problémy nastávají, když zabloudí, protože neexistují pevné záchytné body, které by ho informovaly o tom, kde se aktuálně nachází. Druhý způsob je „hardwarový“ – označit budovu a její klíčové body pomocí RFID čipů, což vyžaduje výkonnou čtečku k aktivaci a následnému přečtení čipu. Do jednotlivých čipů je možné přiřadit dle potřeby i rozsáhlejší slovní informaci, kterou lze přepisovat. Vzhledem k ceně a nenáročnosti aplikace (snadná montáž spočívající v lepení na povrchy) se jeví jako velmi perspektivní. Dalším „hardwarovým“ pokusem je označovat jednotlivé body permanentními magnety, kdy opět uživatel musí mít u sebe detektor magnetického pole. Magnety jako takové žádnou informaci nenesou a je třeba je doplňovat dalšími systémy. Instalace magnetových tras je však oproti RFID čipům náročná (pod dlaždice, povrchy apod.).

Jak jsou dnes u nás různé nové pomůcky a technologie rozšířené/cenově dostupné? Dá se to třeba nějak srovnat s cenou výcviku slepeckého psa? Zmizí kvůli novým technologiím slepečtí psi?

Díky jisté velkorysosti českého sociálního systému jsou kompenzační pomůcky pro nevidomé propláceny z větší části státem. Přes všechny možné nevýhody, byrokratické těžkosti a lidské faktory se dá říci, že každý nevidomý vládnoucí IT dovedností dosáhne na ozvučené PC s braillským řádkem, mluvící telefon, ale i vycvičeného vodicího psa. Záleží samozřejmě na naladění uživatele, který si pořizuje vodicího psa. Mnoho nevidomých ho má za určitou sociální náhražku přirozených lidských vazeb a živého společníka. Velká část nevidomých si je ale vědoma zodpovědnosti či obtíží, kterou prakticky non-stop péče o čtyřnohého přítele vyžaduje, a raději volí techničtější pomůcku, která jim usnadní život a po dokončení služby se odloží do kouta. V Japonsku se však rozvíjí nový druh businessu, a to je výroba robotických psů jako společníků pro osamělé lidi. S jistým zájmem tento počin sledujeme a domníváme se, že i toto je – lehce futuristická – cesta, jak vyrobit orientační pomůcku, která by mohla dobře sloužit nevidomým.

Co je třeba ještě udělat, aby se v rámci vašeho projektu vyvinula pomůcka používaná i v praxi?

Máme za sebou první fázi vývoje – tj. určení detekčního systému pomocí stereokamer. Zbývá sehnat finance na vývoj a otestování hmatového displeje a sestavení prototypu. Rádi bychom prototypem neskončili, ale uvedli pomůcku do výroby. Vzhledem ke své univerzálnosti a nezávislosti na jazyku je to dobrý exportní artikl a naší ambicí je skutečně pomůcku vyrábět a dodávat nevidomým tak, aby se jim ulehčil každodenní život. Pokud by se nám podařil zajistit plynulý zdroj financí (sponzorsky či investorsky), jsem přesvědčen, že do fáze výroby dokážeme projekt dotáhnout do 1 roku. Více viz www.venzetmy.cz.

Můžete uvést nějaké příklady, jak se vývoj takových pomůcek posléze uplatnil i pro lidi vidící (např. pro speciální prostředí)?

Existují dva takové exemplární případy z dávnější historie. První je příběh předchůdce plnicího pera. Jeden profesor rakouského slepeckého ústavu chtěl pomoci svým nevidomým svěřencům se psaním dopisů vidícím rodičům. Brky a posléze pérka se tenkrát namáčely do kalamářů a přestože nevidomí dokázali kroužit písmenka po paměti, nedokázali odhadnout míru namočení do inkoustu, což vedlo ke kaňkám. Zavést inkoust do trubičky tak, aby stékal po koncovém prořezu, byl první krok k prototypu plnícího pera, které pak začali používat hromadně i vidící. Zmiňovaný prototyp je k vidění ve vídeňském slepeckém muzeu.

Druhým je mechanický psací stroj, který vynalezl konstruktér pro svého přítele Louise Brailla také proto, aby mohl psát „běžně“ čitelné texty.

Jinak v současné době jsou již běžné cvakající semafory, podle kterých se orientuje i mnoho starších lidí nebo i běžně vidících chodců v protisvětle nebo jinak ztížených podmínkách. Obecně ale v dnešní technologické době lze říci, že svět nevidomých profituje na technologickém pokroku, který se děje díky aplikovanému vývoji určenému původně pro armádu i spotřebitelský sektor (GPS navigace, stereokamery pro průmysl herních konzolí apod.).

Zkrácená verze tohoto článku právě vychází v časopisu CIO-BusinessWorld 11/2009

autor Pavel Houser