Globální ochlazení a první bicykly

Člověk |

Je to jedna z velkých nezodpovězených otázek historie jízdního kola: proč trvalo do roku 1817, než někdo vymyslel stroj podobný draisině, jestliže technologie umožňovala dospět k bicyklu už nejméně 3 500 let?




V dubnu 1815 explodovala indonéská sopka Tambora a její erupce trvaly tři měsíce. Je to ještě stále největší vulkanická erupce v historii lidstva a zahynulo kvůli ní kolem 90 000 lidí. Do horních vrstev atmosféry sopka vyvrhla miliony tun sopečného popela, který zde vytvořil aerosolový závoj, jenž nad Evropou a Severní Amerikou bránil dopadu slunečního záření na zemský povrch. Slunce načas zmizelo, zvýšily se objemy srážek a průměrné teploty klesly o několik stupňů. Byla to pravděpodobně nejdramatičtější epizoda globálního ochlazování, jakou kdy lidé zažili.

Následky byly katastrofální. Novou Anglii zasáhly v červenci sněhové bouře. Mnozí farmáři museli opustit svá pole. To na jedné straně zvýšilo počet obyvatel New Yorku, na straně druhé se urychlilo osidlování Středozápadu. V Irsku zemřelo hlady 65 000 lidí. V Anglii došlo k hladovým bouřím. Dramatické zabarvení západů slunce sirným prachem inspirovalo mladého krajináře J. M. W. Turnera. Byron napsal báseň Temnota. Nekonečná zima vedla ve Švýcarsku osmnáctiletou Mary Shelleyovou k sepsání Frankensteina.

V roce 1816, který vešel do historie jako „rok bez léta“, postihla západní Evropu katastrofální neúroda. Cena ovsa přitom tehdy hrála stejnou roli jako cena ropy dnes. Jižní Německo zažívalo „opravdový hladomor“, jak napsal historik Carl von Clausewitz. Zdejší sedláci stříleli své koně, pro něž si už nemohli dovolit kupovat oves. Tato jatka sledoval na vlastní oči výstřední německý aristokrat, baron Karl Drais von Sauerbronn, který vystudoval matematiku na univerzitě v Heidelbegu a pak se stal vynálezcem. Bez koní hrozila společnosti ještě horší krize. Drais se v tu chvíli inspiroval nezbytností a realizoval sen starý jako samo lidstvo: vynalezl mechanického koně s koly namísto nohou.

Svou „draisinu“ vytvořil Drais v roce 1817. Byl to první předchůdce bicyklu. Tento dopravní prostředek známý také pod označením laufmaschine („běhostroj“) se skládal ze dvou za sebou umístěných kočárových kol, dřevěné lavičky, na níž obkročmo seděl jezdec a jednoduchého systému řízení. Stroj neměl žádné pedály a jezdec jej poháněl střídavým odrážením obou nohou od země: když na něm jel z kopce, stačilo mu zvednout nohy ze země.

Bylo to originální. Nikdo předtím nesmontoval pár kol za sebou a nevyzkoušel jeden ze základních principů bicyklu: udržovat rovnováhu řízením. Všichni byli do té doby přesvědčeni, že bez nohou na zemi musí člověk spadnout. Draisina poučila lidstvo, že na dvou kolech umístěných v jedné stopě lze udržet rovnováhu, ale jen tehdy, pokud je bude možné i řídit.

Je to jedna z velkých nezodpovězených otázek historie jízdního kola: proč trvalo tak dlouho, než někdo vymyslel stroj podobný draisině, jestliže technologie umožňovala dospět k bicyklu už nejméně 3 500 let? Podle jedné hypotézy nikdo nevěřil, že je možné udržet rovnováhu na dvou kolech v jedné stopě. Je možné, že i sám Drais na to přišel jen náhodou. Předpokládal možná, že stroj bude stabilní díky téměř neustálému používání obou nohou: až když byl sestrojen a Drais se jednou řítil z kopce stále rychleji, zvedl nohy od země a uvědomil si, že může udržet rovnováhu pomocí mechanismu řízení.

Tím, že Drais dodal stroji pohyb, zrychlil jej také na úroveň chůze či dokonce běhu a zároveň snížil spotřebu energie na jednotku vzdálenosti. Aby to dokázal, jel ze svého bydliště v Mannheimu po nejlepší silnici v Bádensku do Schwetzinger Relaishaus a zpět. Cestu urazil za jednu hodinu, pěšky trvala tři.

S výhodou zpětného pohledu víme, že draisina, od níž je odvozeno označení „drezína“ pro kolejové vozidlo, byla prvním předkem bicyklu. V té době však výraznější dojem neudělala. Byla drahá, neobratná a vážila dobrých 45 kg. I když českého obrozeneckého básníka Jana Kollára stroj uchvátil, jeho anglický současník John Keats ji pohrdavě označil za „pitomost roku“. Přišla prostě dříve, než nastal její čas. Silnice byly tehdy, zvláště v zimě, v příliš hrozném stavu, než aby se na nich dalo něčím takovým jezdit. Do roku 1820 byl Draisův stroj vykázán z ulic Milána, Londýna, New Yorku, Philadelphie i Kalkaty. Když se v Evropě vrátila úroda k normálu, upadla draisina do zapomnění a sen o mechanickém koni byl na čtyřicet let opuštěn. Ironií osudu nyní draisina zažívá renesanci – v podobě kola pro děti, které má být konečně tím nejlepším způsobem, jak děti naučit udržet na kole rovnováhu. Je to pěkný příklad uzavření kruhu.

 

Tento text je úryvkem z knihy

Robert Penn: Záleží jen na kole, Dokořán 2012

O knize na stránkách vydavatele











Komentáře

31.07.2014, 12:07

.... tnx!...

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.