Student World

Hominid z jižní Afriky označovaný jako Little Foot zřejmě přišel o čest pyšnit se svou příslušností k lidské evoluční linii. K takovému závěru alespoň došli britští paleontologové Jo Walker a Bob Cliff.
Základem jejich argumentace je předatování fosílie nalezené v polovině 90. let v transvaalské jeskyni Sterkfontein. Až dosud se uvažovalo, že by tento australopitekus mohl být článkem směřujícím k rodu Homo. Podle původního datování měl Little Foot žít před 3-4 miliony let, nově zveřejněné výsledky získané metodou uran-olovo však jeho stáří posunuly na 2,2 miliony let.
Co z toho vyplývá? Nejstarší kamenné nástroje jsou staré 2,6 milionu let a za jejich výrobce je pokládán Homo habilis. Pokud by Little Food žil až později, nemohl by rozhodně patřit do evoluční linie směřující k dnešnímu člověku, ale být jen naším vzdáleným bratrancem, pozdním australopitékem žijícím už vedle rodu Homo.
Zdá se nicméně, že spory o datování fosílie ještě nemusejí být u konce. Nález ze Sterkfonteinu je unikátní stupněm zachování; díky této šťastné náhodě lze rekonstruovat mozkovnu a tvar chodidel (a ty zase srovnat třeba se stopami nalezenými v popelu v tanzánské Laetoli). Little Foot už kráčel vzpřímeně, velikost jeho mozku se ovšem ještě příliš nelišila od šimpanzí.

Zdroj: Eurekalert,
http://www.eurekalert.org/pub_releases/2006-12/uol-aar120706.php
ScienceDaily
http://www.sciencedaily.com/releases/2006/12/061207161021.htm
a další

Poznámka: Pokud hovoříme o tom, že XY byl členem evoluční linie směřující k dnešnímu člověku, je třeba jisté obezřetnosti. Co ale naproti tomu říct můžeme, že nějaký tvor součástí určité evoluční linie není. Viz na toto téma starší rozhovor s prof. Janem Zrzavým o sahelantropovi, z něhož zde vyjímáme:

„Problém je jinde – i když bude sahelantrop příbuznější člověku než ostatním lidoopům, neboli i když bude patřit do lidské evoluční linie, neznamená to, že je přímým předkem člověka, protože i lidská linie se samozřejmě větvila.
Dnes totiž víme dost natvrdo, že štěpení linií je skoro výlučným způsobem vznikání nových druhů neboli speciace – tradiční víra, že se občas druh X jako celek změní v druh Y příliš neodpovídá tomu, co nám říká jak populační genetika, tak evoluční biologie. Čili sahelantrop dost pravděpodobně přímým předkem člověka není, spíše více či méně blízkou sesterskou skupinou člověka.
I kdyby koneckonců o přímého předka opravdu šlo, dokázat to nelze. Jaké vlastnosti by měl splňovat předek dejme tomu savců? Musí vykazovat všechny unikátní evoluční novinky savců, ale nesmí vykazovat unikátní evoluční novinky žádné podskupiny savců (tedy nesmí to být třeba ani vačnatec, ani hlodavec) ani žádné svoje vlastní unikátní novinky. Pokud by je měl, nejde o předka savců, ale o příslušníka samostatné, třeba extrémně primitivní (slovo v tomto kontextu není míněno hanlivě, znamená prostě "málo specializovaný") a extrémně bazální podskupiny savců.
A tím jsme u kořene věci – předek se vyznačuje tím, že něco nemá. Taková věc se těžko dokazuje, zvláště když jde o fosilii. I když najdeme fosilní lebku, která bude uvedená kritéria splňovat, nemůžeme tušit, neměl-li tento tvor odvozenou stavbu ledvin nebo odvozené svatební chování. Nemůžeme tedy vědět, zda to je či není předek savců – neboli nejsme schopni předka savců prokazatelně identifikovat. Což samozřejmě pro předky člověka platí taky, možná ještě víc, když si uvědomíme, jak extrémně blízkými organismy se tu zabýváme – člověk a šimpanz se geneticky liší trochu víc než 1 % znaků, neboli sahelantrop, australopitek a člověk jsou jistě totožní z nějakých 99 % – co na tom chcete zkoumat na zubech či fragmentech kostry?“

autor Pavel Houser