Student World

Tereza Urbanová vyučuje na Vysoké škole ekonomické v Praze. Je vedoucí Centra pro studium životního prostředí Liberálního institutu a spoluautorkou knihy Tržní přístup k ochraně životního prostředí. V následujícím rozhovoru se nás pokusí přesvědčit, že pokročilé technologie, ekonomický růst a svět ekonomických aktivit, v němž lidé usilují o dosažení zisku, nejsou s ochranou životního prostředí v rozporu. Pokud jsou jasně vymezena, chráněna a vynucována vlastnická práva, je tomu podle T. Urbanové právě naopak. Následující rozhovor nás zavede na lehce tenký led, kde se potkává technologie, byznys, politika i exaktní věda…

(dokončení včerejšího rozhovoru, viz http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/6CB3CB77BE60F308C125710200426B0C)

Jaké hlavní mýty se v oblasti zeleného hnutí objevují?

Snad nesmrtelný je mýtus o vyčerpání zdrojů. V 16. století v Anglii to mělo být dřevo, v druhé polovině 19. století uhlí, v Číně to měla být v souvislosti se zaváděním telefonních linek měď, známé jsou rovněž Malthusovy předpovědi, že dojdou potraviny atd. V dnešní době dennodenně slyšíme, že dojde ropa a že na zemi nebude brzy místo pro odpady, které jako lidstvo produkujeme. Všechny zmíněné předpovědi staví laicky řečeno na neznalosti podstaty člověka či ekonomicky řečeno na neznalosti funkce ceny na trhu. Vzhledem k tomu, že, jak říká ekonom Julian Simon, tím nejdůležitějším zdrojem je lidský důmysl, který vždy na rostoucí vzácnost, a tedy rostoucí cenu nějakého zdroje, zareaguje nalezením náhrady, žádného ze zmíněných mýtů se neobávám. (Právě Julian Simon byl tím, koho chtěl Lomborg jako přívrženec hnutí Greenpeace vyvrátit a koho se nakonec stal největším obhájcem.) V době, kdy v Anglii údajně docházelo uhlí, byla ropa považována za černou a lepkavou komoditu bez jakéhokoli využití. Měď vyčerpána nebyla, neboť přišly mobilní telefony a optická vlákna. Potravin je celosvětově nadbytek a státy dokonce dotují jejich „neprodukci“. Mezi další mýty patří mýtus o katastrofickém úbytku lesů, živočišných a rostlinných druhů, o nárůstu znečištění vody a vzduchu, zkráceně řečeno bajky o člověku jako o nepříteli Matky Země.

Zabýváte se speciálně Kjótským protokolem a globálním oteplováním. Na jaké nejčastější mýty, omyly a polopravdy narážíme zde?

Za hlavní mýtus považuji tvrzení, že Kjótský protokol je v současné době jedinou možnou cestou, jak s globálním oteplováním alespoň něco udělat. Tento názor ignoruje závěry významných klimatologů a nositelů Nobelových cen za ekonomii (D. North, V. Smith, T. Schelling), které ukazují, že Kjótský protokol je velice špatnou investicí vedoucí k poklesu bohatství společností a téměř nulovému efektu. (Více o tzv. Kodaňském konsensu se lze dočíst v další Lomborgově knize Global Crises, Global Solutions, vydané v roce 2004 nakladatelstvím Cambridge University Press.) Pouze investice do výzkumu nových technologií představuje cestu, jak riziko, pokud jím globální oteplování skutečně je, odvrátit.

Jaké škody reálně způsobilo zelené hnutí?

Nedomnívám se, že zelené hnutí musí nutně nabývat extrémní podoby. V řadě případů se jedná o malou skupinu lidí, snažící se nenásilně upozorňovat či řešit lokální problémy. Jako taková představuje důležitou součást občanské společnosti. Nezapomínejme, že právě náročnost spotřebitelů západního světa týkající se lidských práv a nakládání s životním prostředím jsou hybnou silou úsilí velkých firem v západním světě, ale i v zemích třetího světa ve jménu dobrého jména společnosti těmto požadavkům vyhovět. Bohužel jakmile nejde o mírumilovné aktivity, ale o lobbismus a emotivně-ideologická hnutí, dopady aktivit environmentalistických skupin na prosperitu a životní úroveň společností jsou nedozírné. Jedním z takových příkladů jsou kampaně vedené proti zavádění geneticky modifikovaných potravin. Úspěch takové propagandy dopadá na hladovějící obyvatele rozvojového světa bojující se suchem, agresivními plevely a plísněmi a přináší nemoci a smrt tisícům lidí. Absurdní jsou snahy zeleného hnutí chránit živočichy tím, že se co nejvíce znemožní obchod s nimi a jejich reintrodukce do přírody. Přesně tomu dnes čelí např. české a slovenské sokolnictví. Dalším z aktuálních příkladů jsou snahy o zavedení ekologické daňové reformy, které jsou mimo další přerozdělování a pokles bohatství s tím spojený škodlivé i tím, že vyvolávají iluzi, že kvalitní životní prostředí a vývoj technologií budou výsledkem uvalených daní, které nám, občanům ukáží, jaká je pravá cena přírody.

Proč myslíte, že ačkoliv se apokalyptické vize opakovaně nenaplnily, stále jsou brány vážně?

Na vize konce světa lidé vždy reagovali. Averze k riziku je ve většině případů přirozeným rysem lidské povahy. Každý z nás chce co nejvíce eliminovat možné, i ty nejméně pravděpodobné hrozby, které číhají na nás, naše blízké a naše děti. Přesně na tuto notu hraje tzv. trvale udržitelný rozvoj, který apeluje na naši zodpovědnost vůči budoucím generacím, tedy našim dětem, a nutí nás následovat velmi nebezpečný princip předběžné opatrnosti. Předcházení malým rizikům totiž nutně znamená méně prostředků na ochranu proti rizikům větším, tedy více škody na lidském zdraví a lidských životech.

Z jakých idejí podle vás vzniká neustálé sebeobviňování, obviňování průmyslu, "korporací"/byznysu, západní civilizace? Je to snad nějaké pokračování doktríny o prvotním (a dědičném) hříchu?

Obecně je asi s jistou mírou zjednodušení možné říci, že zelené hnutí vzniká v intelektuálních, mnohdy spíše levicových kruzích, v nichž se lidé považují za morálně a eticky na výši. Proti tomu ještě nelze nic namítat. Tito lidé však bohužel mívají často pocit, že ostatní morálně a eticky na výši nejsou a hodnoty je jim potřeba vnuknout. Aby své hodnoty demonstrovali, útočí na velké podnikatele a bohaté společnosti. Zapomínají přitom, že jediným zdrojem pokroku a růstu životní úrovně, a tedy i kvality životního prostředí, je právě soukromé podnikání.
Právě bohaté firmy dávají ostatním lidem práci, a tedy výdělek. Bohatí lidé jsou zároveň největšími přispěvateli nadací a charitativních sbírek. Například Bill Gates, zosobnění dnešního kapitalismu, vydává na kampaně za boj s chorobami v rozvojových zemích více prostředků, než kolik na ně věnuje americká vláda. Mezi lety 1999 a 2000 vydal na očkování dětí v rozvojových zemích proti běžným nemocem a na podporu výzkumu v rozvojových zemích 1,44 miliardy amerických dolarů. Tato částka představuje čtvrtinu prostředků, které věnují na boj s chorobami v rozvojovém světě všechny vyspělé země dohromady.

Mezi lidmi s přírodovědným či technickým vzděláním bývá pohled na ekologické aktivisty značně kritický. Právě odtud pochází také dosti hanlivě míněné označení "ekologismus" – jako odlišení od ekologie coby normálního vědního oboru. Jenže i přírodovědné obory jsou závislé na státních penězích. Není zde riziko, že za těchto okolností budou určité hrozby záměrně zveličovány, aby se podařilo získat prostředky na další projekty?

Ano, to je pravda. Bohužel v systému, kdy je věda převážně financovaná z prostředků státu, hrozí, že bude mít tendenci státní cíle a programy podporovat. Účinným krokem ke snížení tohoto rizika by bylo zavedení daňové asignace za účelem poskytování finanční podpory vědeckým institucím, tj. možnost vyplatit určité procento daní namísto státu neziskové organizaci, jako je to běžné v USA a odnedávna například i na Slovensku. Je směšné, když je nějaká vědecká instituce obviněna, že pokud přijímá peníze od soukromých firem, vypracovává své studie „na zakázku“, a její závěry jsou tudíž zavádějící. Co potom těch 99 % státem financovaných výzkumů?

V této souvislosti by mě zajímal váš názor na to, proč jsou ekologisté v médiích obvykle vykreslováni jako kladní hrdinové (někdy snad trochu příliš radikální, jindy jako zmatení idealisté, vždy ale v podstatě pozitivně). Kde se tento stereotyp podle vás vzal?

Asi vychází z idealistických, historiky a přírodními vědci nesčetněkrát vyvrácených představ o ušlechtilých divoších, žijících někdy v minulosti v harmonii s přírodou. Představ o šťastných společenstvích lidí neznalých pojmu soukromého vlastnictví. Ekologisté mnohdy usilují o návrat takové minulosti – divoké přírody, zemědělství bez použití chemikálií, nízké spotřeby, sdílení apod. Jen málokdo z nich si ale uvědomuje, jak těžký život v minulosti byl, v jak nízkém věku lidé umírali, jak neproduktivní bylo zemědělství a jak těžká byla práce v průmyslu. Co mi v médiích obecně chybí, je objektivní srovnávání kvality současného života s kvalitou života našich předků. Něco takového by, podle mého názoru, muselo každého naplnit euforií a nadšením pro dnešní dobu a nové objevy.

Jak vidíte perspektivy polemiky proti zelenému hnutí?

Velice se obávám, že i k nám dorazí dubnové oslavy Dne Země, kdy děti ve školách budou poslouchat přednášky členů ekologických hnutí a bude jim opakováno, že si člověk sám pod sebou podřezává větev. Stejně tak se obávám, že ještě dlouhou dobu budou země třetího světa drženy mimo celosvětový obchod ve jménu ochrany životního prostředí, ochrany spotřebitele a já nevím čeho ještě. Na závěr bych chtěla zopakovat, že jsem přesvědčena, že nejrychlejší cestou k prosperitě, vymýcení chudoby a dalšímu zlepšování kvality životního prostředí je uvolnění obchodu, politická decentralizace, rušení regulací a omezení byrokracie, tedy ponechání co největšího prostoru pro lidský důmysl.

autor Pavel Houser