Student World

Priony jsou podivné tím, že coby pseudoorganismy neobsahují žádnou fixaci v genetickém zápisu. Co je ale ještě podivnější, jejich infekčnost přetrvává do určité míry i tehdy, když se uhynulé zvíře usmaží autogenem. "Zuhelnatělý" spečený škraloup stále dokáže spustit chorobu u infikované myši (jak se kdesi psalo v diskusi na http://www.Osel.cz, bohužel však nyní nejsem schopen dohledat). Přitom uhynulá zvířata se běžně pálí – to je ale v této úvaze vedlejší.
To, že prion přežije zážeh na několik set stupňů, lze vykládat dvěma způsoby. Prion je prostě normální protein (lidský prion choroby vCJD má 231 aminokyselin, tedy žádná zvláštní složitost), byť pořádně zvlčilý. Teplota ho ale bez ohledu na jeho další zvláštní vlastnosti musí denaturovat, musí ztratit biologickou funkci a při určité teplotě se i přímo chemicky rozpadnout. První, "střízlivější" výklad přetrvávající infekčnosti je takový, že holt při spálení uhynulého zvířete nebyla teplota aplikována na úplně všechny molekuly prionu a některé bílkoviny si tedy zachovaly biologickou funkci. A infekčnost je taková, že stačí aplikovat jen opravdu málo částic.
Druhý výklad je naproti lehce fantastický. Prion by se jako bílkovina mohl skutečně rozpadnout, ale jako infekční agens by mohl fungovat "skelet", prostě mechanická zuhelnatělá kostra původní struktury. To by znamenalo, že na prionu je infekční skutečně jeho tvar (filozofické aspekty problému a vztahy tvaru a znaku viz třeba rozhovor s Antonem Markošem – Digitální a analogový svět, http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/CF7F40E178A2E265C1256E970048FCC8)
Jinak řečeno – takový tvar by šel připravit bez ohledu na konkrétní chemické složení, infekční částici, která by zašmodrchala naše priony, bychom mohli vyrobit třeba z plastu (nějakou nanotechnologickou úpravou apod.). Ale tohle působí přece jen trochu divně, protože to vede úvaze o toxických geometrických objektech – skoro jako když byly nečisté síly hubeny tvarem kříže. Geometrie nám zde každopádně vystupuje jako nějaký samostatný platónský svět. Nakonec ale řada biologických dějů funguje na základě specifického tvaru (jako sladké rozeznáváme to, co na principu zámku a klíče zapadne do příslušného receptoru – bez ohledu na chemické složení, které je ů různých sladidel úplně jiné). Zůstává ovšem ještě námitka, jak by se při radikální destrukci chemické struktury mohl zachovat původní konkrétní tvar, což také působí jako přitažené za vlasy.

Každopádně se nabízí následující test. Dají se ve spálené tkáni, která je však ještě infekční, chemicky (nebo biochemicky, třeba pomocí kultivace mikroorganismů) identifikovat proteiny?

Poznámka: "toxická geometrie" by jistě udělala radost H. P. Lovecraftovi s jeho oblíbenými popisy bizarních architektonických útvarů.

autor Pavel Houser