Chvála příměstské krajiny

Biologie |

Příměstské lesy či jiné "přírodní útvary" na pomezí velkých měst vzbuzují někdy dojem, jakoby šlo o poslední pozůstatky pravěké džungle, které je třeba střežit jako oko v hlavě. Nebo se jejich stav může vykládat jako důkaz nějaké devastace. Jenže to může být také úplně jinak.




Příměstské lesy či jiné "přírodní útvary" na pomezí velkých měst vzbuzují někdy dojem, jakoby šlo o poslední pozůstatky pravěké džungle, které je třeba střežit jako oko v hlavě. Nebo se jejich stav může vykládat jako důkaz nějaké devastace. Jenže to může být také úplně jinak.

Studie (autoři: Petr Pokorný, Jiří Sádlo) "Postagrární krajina v místě bydliště" (podtitul Případové studie z pražského East Endu) si všímá například oblasti satalické obory na severovýchodním okraji Prahy.
"…ty sněženky jsou novodobí utečenci ze zahrádek (taky tu zplaněly šafrány a petrklíče), keřové patro je hlavně z angreštu… Porost není vůbec nějakým výrazným reliktem starších etap krajiny."
To je to – řada lidí pokládá příměstské oblasti vznikající z podivné kulturní a přírodní směsice (výraz symbióza je příliš idylický) za něco méněcenného (k čemuž se dodává něco o zničeném prostředí etc.). Jiní si zase myslí, že krajinu dělá krajinou to, že byla uchráněna lidských vlivů, a pokládají oboru na okraji velkoměsta (pokud se jim ovšem líbí) za cosi podobně odstíněného od člověka jako hlubiny pod ledem Antarktidy nebo alespoň Boubín.
Autoři studie vyzdvihují zajímavost postagrární, respektive postindustriální krajiny. "Od půli minulého století to vypadalo, že se vztah kultury a natury, člověka a přírody tak či onak uzavírá… Rýsovaly se chiliastické scénáře, jak to celé může dopadnout." Nedošlo ani ke konečnému vítězství člověka nad přírodou, ani k ekologické katastrofě, ani k nějaké sterilní rovnováze trvale udržitelného rozvoje. Přírodní a umělé se spíše mísilo v podivných formách, které na okrajích měst mají třeba charakter až jakési nové divočiny. Dalo by se říct, že z hlediska všech předešlých scénářů zažíváme vlastně stav po konci světa, ke kterému ale nedošlo.
"Myslívá se, že se ku krajině od nějaké doby chováme nehezky a ona nám to oplácí jako špatně vychovaná dcera. Jenže to je omyl… Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé… Rodící krajině nerozumíme a nechceme porozumět, nechceme v ní uvidět něco pěkného." Stávající krajina, včetně té městské, prostě není žádným trestem.

Zdroj: Kolektiv autorů (Sádlo, Pokorný, Hájek, Dreslerová, Cílek): Krajina a revoluce, Malá skála, Praha, 2005

Poznámka: Osobně velice vítám třeba rozšíření kavek, strak a občas i sojek v městských oblastech. Velmi elegantní a sympatičtí ptáci.








Související články




Komentáře

Napsat vlastní komentář

Pro přidání příspěvku do diskuze se prosím přihlašte v pravém horním rohu, nebo se prosím nejprve registrujte.