Student World

Před 110 lety, 6. září 1895, se narodil Walter Dornberger, šéf střediska vývoje tajných raketových zbraní Třetí říše, později jako koordinátor vývoje kosmických raket ve Spojených státech amerických.

Walter Robert Dornberger se narodil v německém městě Giessen. Do armády vstoupil v roce 1914, tedy v témže roce, kdy vypukla 1. světová válka, ve které bojoval na západní frontě. Jeho štěstím bylo, že byl záhy zajat francouzskou armádou, v zajetí strávil celý zbytek války a byl propuštěn až v roce 1919.

Ve 20. letech minulého století studoval fyziku a balistiku na technologickém institutu v Charlottenbergu. V roce 1930 byl pověřen vedením vojenského raketového výzkumu. Již v té době prokázal nejen nebývalý citem pro technické problémy, ale i systematický přístup a značný organizační talent. Jeho prvním civilním spolupracovníkem se stal mladý student Wernher von Braun (1912-1977).

První zkoušky raket se odehrávaly na střelnici v Kummersdorfu. Rakety byly osazeny motorem firmy Heylandt, který spaloval alkohol a 90% peroxid vodíku. Od roku 1933 probíhaly zkoušky s motorem podle návrhu von Brauna. Tento motor, pro nějž byla pak navržena raketa A-1, měl hliníkovou spalovací komoru, spaloval kapalný kyslík a metanol. Raketa A-1, předchůdkyně Hitlerových zázračných zbraní, měla délku 1,4 m, průměr 304 mm a hmotnost 150 kg. Spalovací komora byla vestavěna do nádrže pohonných hmot, které ji chladily. Exploze při statických zkouškách ovšem donutily konstruktéry, aby vývoj tohoto typu raket zastavili. Teprve A-2 s oddělenými nádržemi, tlakovým dusíkem pro dopravu paliva a setrvačníkem blíže těžišti znamenala úspěch. Při prvním vzletu na střelnici v Kummersdorfu dolétla do výše 2 200 m.

Série zkoušek zdokonaleného typu rakety, označovaného jako A-3, byla neúspěšná. Příčinou havárií byl zejména neúčinný řídící systém a malá aerodynamická kormidla, ačkoli model A-3 byl již testován v aerodynamickém tunelu cášské univerzity. Dornberger a von Braun si z toho odvodili poučení – nepodceňovat tato měření, takže projekt A-4 (pozdější V-2) již vycházel z důkladných aerodynamických rozborů.

Koncem 30. let minulého století se Dornberger stěhuje do Peenemünde, na ostrov v Baltském moři, kde pod jeho dohledem vzniklo středisko pro vývoj raket. Ředitelem výzkumu se stal jeho přítel, geniální raketář Wernher von Braun. Pod vedením těchto mužů začala v Peenemünde pracovat neobyčejně výkonná skupina vědců, kteří dosáhli svého cíle i navzdory počáteční skepsi špiček Třetí říše. Že byl nakonec vývoj raket podpořen, na tom měl lví zásluhu právě von Braun, který okouzli samotného Hitlera a přesvědčil ho, že tajné raketové zbraně mohou zajistit Třetí říši vítězství ve světové válce. V roce 1942 byli totiž generál Dornberger společně s von Braunem přijati samotným vůdcem. Při této příležitosti promítli Hitlerovi film se záběry startů bezpilotních střel V-1, ale i V-2 (později pojmenovanou Vergeltungswaffe, odvetná zbraň). Po shlédnutí filmu Hitler dlouho mlčel. Pak zvedl zrak a řekl: „Es war doch gewalting!“ Což se dá přeložit jako „To bylo úchvatné!“ Nejenže se Dornbergerovi dostalo povýšení na generála a von Braunovi pocty v podobě titulární profesury, ale ve svém bunkru Hitler ještě téhož večera vojenskému vedení sdělil, že bezpilotní střely a zvláště rakety A4 (později tajně označeny jako V-2) rozhodnou válku a že od této chvíle budou ve zbrojním programu stejně důležité jako dosud jím protěžované tanky.

Přesto se Hitler dopustil chybného rozhodnutí. Později totiž svěřil projekt raketové výroby nikoli schopnému ministru zbrojní výroby Albertu Speerovi, ale říšskému šéfovi Heinrichu Himmlerovi. Velkovýroba raket tedy měla záviset na SS. Pod jejich taktovkami byly zbudovány rozsáhlé podzemní prostory v pohoří Harzu, kde museli v nelidských podmínkách pracovat vězni koncentračního tábora Dora. Je děsivým paradoxem, že v souvislosti s V-2 zahynulo více otrockých dělníků (vězňů koncentračních táborů) při jejich výrobě, než bylo obětí v cílových oblastech.

To, že se vývoj a výroba raket dostalo do područí Himmlerovy SS, vyvolalo v Peenemünde mezi vědci a inženýry raketového štábu zděšení. Himmler navíc zbavil schopného Dornbergera vedení a na jeho místo jmenoval Hanse Krammlera, bezohledného a fanatického esesmana, jemuž konstruktéři raket ani trochu nedůvěřovali. Za těchto okolností generál Donberger nemohl v Peenemünde zůstat. Přesvědčen, že Krammler chod střediska nezvládne (což byla pravda), přijal Speerovu nabídku: odešel ze střediska vývoje raket do štábu Luftwafe, aby se věnoval obraně proti bombardérům.

Ale to zdaleka nebyla jediná nesnáz, která postihla německý projekt raketových zbraní. Britové o tajném vývojovém a pokusném středisku v Peenemünde věděli hned od začátku války. Jejich informace sice nebyly přesné, ale umožnily jim zaměřit se na právě na toto centrum, takže od léta roku 1942 bylo Peenemünde pravidelně sledováno průzkumnými letadly. Ministerský předseda Winston Churchill byl znepokojen možnostmi těchto zbraní. Z tohoto důvodu se stalo Peenemünde cílem soustředěného bombardovacího náletu, který se uskutečnil 18. srpna 1943 a jehož se účastnilo bezmála 600 těžkých bombardérů. Proti nim poslali nacisté stíhačky, jež měly znemožnit cílené nálety. Ačkoli hmotné škody na středisku byly menší, než Angličané předpokládali, měly zásadní význam a značně zdržely rozběh výroby raket. Tím, že byl zasažen mateřský závod v Peenemünde, se podstatně zpozdilo zdokonalování a výroba raket V-2. Nacisté navíc byli nuceni přemístit vývojové centrum mimo akční rádius britských bombardérů.

Všeho schopný Himmler nechal dokonce na jaře 1944 zatknout Wernhera von Brauna a držel ho čtrnáct dnů v esesáckém vězení. Obvinění znělo: von Braun se o rakety doopravdy nezajímal tolik kvůli válce jako kvůli kosmickým letům, což byla, naštěstí pro další osudy von Brauna, také pravda. Generál Donberg musel intervenovat až u Hitlera, aby dostal přítele ze štětínského vězení.

Raketové zbraně, vyvíjené Dornbergerem a von Braunem, byly použity až ke konci války. Zvláště balistická střela A-4 znamenala šok pro celý svět. V noci z 7. na 8. září roku 1944 byly na Anglii odpáleny první rakety V-2. Dosahovaly pětinásobné rychlosti zvuku a každá z nich nesla asi 900 kg trhavin. Jejich dolet činil přes 300 km. Jedna raketa dokázala zničit celý blok domů a škody způsobené raketovým ostřelováním Londýna byla obrovské. Na Británii bylo odpáleno celkem 5 tisíc těchto raket, nicméně na průběh války to nemělo již žádný vliv.
17. září 1944, namísto frontálního útoku, který Hitler a jeho generálové očekávali, napadli Spojenci nečekaně leteckými výsadky klíčové mosty v Holandsku. Cílem útoku bylo získat kontrolu nad důležitými mosty od Eindhovenu až k mostu přes Rýn a Arnhemu. Britské a americké obrněné čelní oddíly pak vyrazily takto vytvořeným koridorem na sever: jejich cílem bylo odříznout německá vojska v Holandsku a zničit odpalovací zařízení pro V-2 nedaleko Haagu.
Co vlastně bylo na A-4 (V-2) tak výjimečné? Snadná odpověď: všechny komponenty raketového pohonu této střely se staly raketovou „klasikou“, učebnicí pro raketové konstruktéry na celém světě. Von Braunovi, Thielovi a Dornbergerovi se poprvé v dějinách podařilo systematickým postupem (a za finanční podpory jednoho z nejzločinnějších režimů novodobých dějin) vyvinout velký a technicky vyzrálý raketový motor. Kopie A-4 tvořily první řadové balistické střely jak v poválečné výzbroji USA, tak SSSR, a staly se prababičkami raketových nosičů jaderných zbraní a kosmických raket obou těchto kosmických velmocí.

Generál Dornberger byl zajat spojeneckými armádami a obviněn z válečných zločinů. V zajetí ve Velké Británii strávil více než dva roky. Když byl propuštěn, vedla jeho cesta do Spojených států, kde od roku 1950 pracoval pro společnost Bell Aircraft na vývoji řízených střel. (Von Braun, který se nechal zajmout zcela cíleně, totiž mezitím přestěhoval i se svými nejbližšími spolupracovníky a celou dokumentací do Spojených států amerických. O pět let později již řídil americký armádní vývoj raket Redstone a Jupiter. Pro NASA pak zkonstruoval startovní nosič programu Apollo, monumentální třístupňový Saturn 5, který Američany vynesl na Měsíc.)
Walter Donberger, za svoje válečné zločiny ve službě Třetí říši nikdy nepotrestán, zemřel 27. června 1980 v německém Badenu-Württemburgu.

autor Jan Kapoun