Student World

Nedávno zemřelý nositel Nobelovy ceny Francis Crick popisuje ve své knize Věda hledá duši následující dilema. Pokud se nám podaří sestrojit inteligentní umělé systémy, měli bychom tím lépe porozumět i podstatě lidského vědomí. Na druhé straně, je možné, že se nám nedaří sestavit nic na způsob skutečné umělé inteligence právě proto, že dosud podstatě vědomí pořádně nerozumíme.

Zůstává tedy otázka, v jakém z těchto oborů se podaří zásadnější průlom jako první (a pak bychom měli dokázat pohnout i druhou částí problému).
Proč se nám v tuto chvíli stále nedaří popsat činnost mozku v jazyce neuronů? Podle Cricka právě proto, že kromě činnosti neuronů není v mozku už nic dalšího, žádné oddělené já.
Nemáme neurony, které by symbolizovaly jiné neurony (pak by muselo dojít k nekonečné regresi) nebo třeba poškození mozku, proto je pro nás o těchto kvalitách velmi obtížné přemýšlet (poznámka Pavel Houser: na druhé straně jistě neexistuje nic jako neurony pro černé díry a přesto o nich přemýšlet můžeme, pokud si jednou takovou představu vytvoříme. Co tomu tedy brání v případě neuronů?).
Crick se však domnívá, že problémy spojené s výzkumem lidského mozku nejsou principiální povahy, není to tedy nic na způsob omezení plynoucích třeba z kvantové teorie. Každopádně tvrdí, že plodná metoda pro výzkum vědomí by si nejprve všímala jednotlivých susbsystémů typu zrakového vnímání a postupně postupovala k dalších, "zajímavějším" systémům. Pokud ale přesně nevíme, jak se tvoří něco tak jasně "fyzikálního" jako zrakové vědomí, je předčasné se zabývat třeba matematickou intuicí nebo rozborem náboženské skutečností. Crick také v tuto chvíli odsouvá problém "qualií", tedy přechodu mezi objektivním a subjektivním – jak je možné, že určité objektivní vlnové délce odpovídá subjektivní vnímání červené barvy.

(Zdroj: Francis Crick: Věda hledá duši, Mladá fronta, Praha, 1997)

autor Pavel Houser