Student World

Setkal jsme se s názorem, že tónové jazyky (např. čínština) vyžadují při svém používání také větší zapojení pravé hemisféry. Je to pravda?

Marek Petrů: Každý člověk při jazykové produkci používá obě hemisféry. Tedy nejen Číňané. Jazyk má totiž mnoho úrovní a funkcí.
Ve filosofii jazyka existuje teorie tzv. mluvních aktů. Ta v podstatě říká, že řečový akt nemůže být zkoumán jen z hlediska sémantiky či syntaxe, nýbrž i z hlediska toho, jaký postoj zaujímá mluvčí ke sdělovanému obsahu. Větu „to jsem se ale najedl“ můžete vyslovit mnoha různými způsoby, pokaždé s jinou intonací, a pokaždé bude mít jiný smysl. Nešťastníci s lézí v pravé hemisféře tyto významové nuance pravděpodobně nebudou chápat.
Je ovšem pravda, že specifický jazyk, jakým je např. japonština, může mít na mozek a jeho funkční organizaci specifický vliv. V této oblasti jsem se setkal z odkazem na knihu Japonce Tadanobu Tsunoda nazvanou Japonský mozek. Tsonoda prováděl výzkumy zrakových a sluchových počitků u Japonců a obyvatel polynéských ostrovů. Zjistil, že reakce na zvuky v levé a pravé hemisféře u příslušníků těchto národů jsou velmi odlišné ve srovnání s příslušníky ostatních národů. Japonci podle Tsunody vnímají levou hemisférou nejen řečové zvuky, ale i mnoho neřečových signálů jako pláč, citové výrazy, zvuky tradičních japonských hudebních nástrojů, hučení větru, šumění vody atd. Naproti tomu u lidí ze Západu je škála zvuků vnímaných levou hemisférou zřetelně užší a je patrně omezena na slabiky složené ze souhlásek a samohlásek. Pravou hemisférou prý Japonci dekódují jen omezené množství umělých zvuků vytvářených člověkem, mechanické zvuky, hluk vozidel, hudbu západních hudebních nástrojů apod. Nejaponci vnímají pravou hemisférou téměř veškeré neřečové zvukové signály. Japonci žijící více generací v USA, Kanadě nebo Jižní Americe přijímají model mozkové činnosti typicky západní a naopak děti Američanů, které jsou od narození v Japonsku a žijí zcela v japonském prostředí, mají součinnost hemisfér jako Japonci. Podle Tsunody by tedy nebyla součinnost hemisfér a jejich specializace dědičná, ale spíše utvářená vlivem prostředí.
Tsunoda se domnívá, že určujícím faktorem vytvářejícím zvláštnost japonských mozků je právě mluvená řeč. Hláskový systém japonštiny má dvě zvláštnosti: všechny slabiky končí na samohlásky a každá z pěti samohlásek může mít smysl sama o sobě. To mohlo působit na nervový systém tak, že převádí všechny vokální zvuky nebo takové, které se jim blíží, do levé hemisféry, ať už jde o zvuky řečové, citové nebo přírodní.

Otázka: Jaké jazykové dovednosti lze lokalizovat do pravé hemisféry?

Marek Petrů: Pravá hemisféra sice nedokáže příliš hovořit, má ale v případě některých subjektů schopnost řeči částečně rozumět. Levá ruka například ukáže na předměty, jejichž jména jsou sdělena pouze pravé hemisféře. Když se pravé hemisféry zeptáme „co jedí opice?“, levá ruka vybere z košíku plastového ovoce banán. Někdy se uvádí, že pravá hemisféra má jazykové schopnosti na úrovni desetiletého dítěte. Názor, že jazykové schopnosti má pouze levá hemisféra, je nutno v mnohém opravit.
Pacienti s lézí v pravé hemisféře mají problémy vyjadřovat se spontánně, často nemohou najít správné slovo, často nerozumějí slovním vtipům, nechápou metafory a dvojsmysly a mají potíže se zopakováním nějakého příběhu či historie.

autor Pavel Houser