Student World

Laplaceovský determinismus byl na subatomární úrovni překonán kvantovou fyzikou. Pokud uvažujeme v logice determinismus versus svobodná vůle, je pro nás ale vývoj na poli fyziky relevantní? (V dalším článku se dostaneme spíše na úroveň genetiky)

Ne nutně. Kromě Penroseho, jehož koncepci lidského mozku jako kvantového počítače nesdílí prakticky nikdo mezi fyziky ani biology, se zřejmě jen málokdo domnívá, že by pro popis živých systémů nepostačovala newtonovská věda (makromolekuly mají k subatomárním rozměrům Planckových délek pěkně daleko). Ta naopak náš "žitý" svět popisuje velmi přesně.
Druhým problémem je, že ani samotný kvantový svět pravděpodobností nemá příliš příbuzných bodů se svobodou. Jak uvádí Matt Ridley, náhodné je spíše opakem svobodného. Těžko pokládat za doklad svobodné vůle, kdyby vám hod kostkou určoval, zda se dát doleva nebo doprava (což je obdoba toho, jak vypadá kolaps vlnové funkce u částice).
Nakonec má pro výklad lidského zřejmě větší význam teorie chaosu. Rovněž zde je vývoj systémů v podstatě deterministický, avšak přesto na mnoha úrovních nepředpověditelný. To však současně neznamená, že se nemůžeme se slušnou dávkou pravděpodobnosti předvídat vůbec nic – jistě i ve světě lidí platí, že takové předpovědi jsou možné, a to bez ohledu na řešení problému svobodné vůle.
Ridley uvádí následující příklad, který napíná dualitu determinismus-svobodná vůle téměř do krajnosti. Jsem svobodný a jíst zdánlivě nemusím. Jenže pokud nebudu, téměř jistě dostanu hlad a následně se budu chtít najíst. Pak se zřejmě také najím. Odehrálo se toto "najedení" v důsledku svobodné vůle, nebo determinismu?
A na závěr k otázce svobodné vůle podává tedy Ridley genocentrický závěr: Můžeme si vše představit tak, že jsme svými geny (memy apod.). Jednáme svobodně, pokud jednáme tak, jak "chtějí" oni. Nesvobodnými nás činí okolní prostředí, a to samozřejmě nejenom v rovině lidské (vůle ostatních lidí), ale i třeba na úrovni fungování dalších fyzikálních omezení.
Jsme rozhodně spíše svými geny než okolním prostředím. Svobodou je tedy náš vlastní determinismus, nesvobodou determinismus vnější :-). A samotná svobodná vůle tedy jakoby existuje jen díky genům :-). Jde o "schopnost překročit omezení prostředí, kterou do nás vložil přírodní výběr, protože je adaptivní". A v tomto významu slov má pak dokonce smysl hovořit i o genu pro svobodnou vůli :-).

(Zdroj: Matt Ridley: Genom, Portál, Praha, 2001, http://www.portal.cz)

autor Pavel Houser