Student World

Ve vztahu k "přírodním národům" prochází evropská civilizace z extrému do extrému: od jejich totálního podcenění jako méněcenných primitivů až k současnému často nekritickému obdivu a představ, že jsou vlastníky jakýchsi tajemných znalostí. Jak ale vypadá biologie přírodních národů, pokud se na ni pohlédneme střízlivýma očima?

Předně je třeba říci, že samotná kategorie "přírodního národa" je značně zavádějící. Člověk dnešního typu nikdy nebyl součástí přírody, naopak jeho evoluce znamenala neustálé vyčleňování (umělé nástroje, oděvy, obydlí…). Rozhodujícím momentem pozdějšího vývoje není revoluce vědeckotechnická, ale už ta neolitická, která začala zhruba před 10 000 lety. Národy, žijící na úrovni mladší doby kamenné, mají tedy blíže k nám než k paleolitickým lovcům.

Onen zásadní rozdíl spočívá především v tom, že s neolitickou revolucí došlo k rozpadu okolní krajiny na kulturní a "původní". Kulturní krajinou přitom může být stejně dobře pole, uměle vysazený les, okrasná zahrada, park či městská aglomerace. Již neolitičtí zemědělci přitom vnímali předěl mezi svojí a cizí krajinou velmi ostře. Divoký les se pro ně stal územím nepřátelským, před nímž bylo třeba pole chránit. Pokud pomineme romantické představy o neporušené divočině, onen negativní vztah k původnímu "chaosu" se posléze táhl celými dějinami.
Rovněž mezi biologií prvních zemědělců a lovců je tedy podstatný rozdíl. "Přírodní národy" byly totiž ve své biologii velmi praktické a měly potřebu pojmenovávat především ty druhy zvířat, k nimž měly nějaký vztah. Mohlo přitom jít o náboženské důvody, ale především o praktickou stránku věci.
Zde se tedy konečně rýsuje podstatný rozdíl mezi současnou biologií a biologií přírodních národů. "Primitivní" kultury nebyly ve svých znalostech ani nějak ze zásady méněcenné, ani nevlastnily nějaké tajemné (později zapomenuté) dovednosti – z hlediska biologie obsáhly prostě to, co k životu potřebovaly. Z toho vyplývá na jedné straně velmi detailní znalost některých živočichů a rostlin, jejich chování a vzájemných vztahů, a téměř naprostá ignorance ostatních. Typické je podrobné rozškatulkování "toho, co můžu sníst (či jinak využít) já" a "toho, co může sníst (či jinak ohrozit) mě". Zbytek je pak obvykle začleněn do skupiny typu "žoužel", kterou se už dále nikdo zvlášť nezabývá…
A právě zde se rýsuje zásadní rozdíl v pohledu na přírodu, ke kterému došlo v období neolitické revoluce. Pokud pomineme skutečně specializované kultury (někteří rybáři, lovci mamutů…), byli paleolitičtí a mezolitičtí lidé závislí na obrovském počtu rostlin a živočichů. Díky tomu rozlišovali v okolní přírodě často i přes 1000 různých druhů organismů, často včetně značně komplikovaných ekologických vztahů mezi nimi.
Neolitičtí zemědělci a chovatelé dobytka museli samozřejmě detailně znát například své obilniny, ovšem jejich obzor víceméně končil tam, kde jejich kulturní krajina. Jejich biologie se specializovala například na znalost šlechtění kulturních plodin, znalosti lovců a sběračů byly zapomenuty. Nač detailně znát dvacet druhů planých rostlin, když je mnohem produktivnější potraviny pěstovat…

Výše uvedený pohled pokládá původní společnosti a jejich vědomosti jako značně utilitaristické. To může působit dosti překvapivě, zdá se ale, že onen "nezaujatý zájem" o věci kolem, tj. věda a poznání bez aspirací na praktické využití, byl až vynálezem starých Řeků. Starořecká věda byla proto nepraktická, onen výrok "věda/vědění je moc" pochází až z mnohem pozdější doby. Ale o těchto proměnách zase až někdy příště.

(Zdroj: Stanislav Komárek: Dějiny biologického myšlení, Vesmír, Praha, 1997)

Na závěr: Studium systémů, které o živé přírodě vypracovaly neevropské civilizace, je velmi důležité hned z několika hledisek. Tímto způsobem se například můžeme dozvědět, zda je naše biologická taxonomie (tj. dělení na druhy, čeledě…) objektivní nebo kulturně podmíněná. Rozlišují "přírodní národy" třeba biologické druhy podobně jako my?
Gould i Dawkins uvádějí, že tam, kde se přírodní národy měly důvod o určitou skupiny zvířat zajímat, dospěly k prakticky shodnému vymezení druhů (alespoň u živočichů), jako my dnes. Pojem biologického druhu, jak se zdá, tedy není nějak kulturně podmíněný, ale snad skutečně "objektivní" – ať už toto slovo znamená cokoliv :-).
I k této otázce se snad podrobněji dostaneme někdy příště.

autor Pavel Houser