Student World

Co vlastně je a co už není věda? Je každý ucelený myšlenkový systém možné označit za vědu? Patří společenské vědy opravdu do jedné kategorie s vědami přírodními? Odpovídá PhDr. Antonín Kostlán, CSc., dnes Výzkumné centrum pro dějiny vědy, donedávna ředitel Archivu AV ČR.

Co je vlastně a co není z dnešního pohledu věda?

Jako vše v dnešním světě je i výměr vědy podrobován četným diskusím a kdybychom se podívali na výčet definicí, které jsou po ruce, šel by jistě do stovek. V zásadě se však, myslím, dá říci, že pod pojmem věda se obvykle rozumí dvě různé věci. První z nich je obsažena již v obrozenecké definici vědy, jak ji nabídl ve své “Logice” Antonín Marek: “Ona nauka, kteráž obsahuje soustavu domyslitedlných poznatků, mohla by vědou slouti.” Za vědu v tomto pojetí je třeba považovat každý ucelený myšlenkový systém, který je příznačný pro naši civilizaci (tedy pro civilizaci západní, v níž fenomén vědy vznikl a byl nejvíce rozvíjen), bez ohledu na to, jakým způsobem se tento systém dopracoval k poznatkům, s nimiž pracuje a na jakých jistotách staví. To je hodně všeobjímající pojetí: vědu chápe spíše jako “vědění” a dovoluje koneckonců integrovat i myšlenkové systémy, které bývají v obecném povědomí považovány za “nevědecké”, jako např. teologii či magii.
Proti tomu stojí druhé vymezení vědy, označované jako exaktní. Podle něj je věda ucelenou soustavou poznatků, která vysvětluje jevy reálného světa v jejich kauzální souvislosti prostřednictvím pozorování, experimentu a deduktivní metody. Toto pojetí vědy má nespornou výhodu v tom, že je vnitřně koncizní, nese však s sebou i jisté nevýhody. Vedle jeho historické podmíněnosti je to především fakt, že v pravém slova smyslu mu vyhovují jen ty vědní disciplíny, které se obracejí k “mrtvému” světu; obory, zaměřující se více na život či dokonce na společnost, některé z jevů totiž prostě vysvětlit nemohou a musí proto nadále pracovat s neověřenými hypotézami. Na tomto základě vznikla známá stupnice “tvrdosti” jednotlivých vědních disciplín podle jejich “klesající” teoretické síly: matematika, astronomie, mechanika, fyzika, termodynamika, chemie, biochemie, biologie, ekologie, sociologie, psychologie…
Společenskovědní a humanitní obory bývají někdy z takto chápaného pojetí vědy vůbec vykazovány, což do určité míry odpovídá i anglosaské tradici, v níž se konzervovalo středověké pojetí humanitních oborů jako “artes” – umění. Pro anglicky mluvící země nejsou dodnes historie a příbuzné obory slučitelné s pojmem “science” a člověk, který se jim věnuje, není vědec (scientist), ale učenec (scholar).

Dá se říci, že věda tvoří v současné době dva samostatné proudy?

Spíš bych řekl, že mezi neregulovanými toky vědění si věda v exaktním slova smyslu vymlela a po dlouhou dobu udržela své nezaměnitelné řečiště. Tento proces začal ve “století vědeckých revolucí”, tedy v 17. století, kdy se budoucí exaktní věda emancipovala vůči teologii a filosofii a stanovila si své základní teoretické postuláty.
V 18. století odolala snahám o včlenění do tehdejších velkých, “barokních” myšlenkových systémů a v 19. století sama převzala v evropském myšlení vedoucí úlohu. Tehdy si sebevědomě myslela, že pro ni bude všechno bezezbytku vysvětlitelné a slavila nebývalé úspěchy. Přišla totiž s novým způsobem vidění světa a zpočátku se tudíž mohla neomezeně rozšiřovat jakýmkoli směrem, protože z jejího úhlu pohledu všude byla bílá místa. Přesně podle Diderotova Jakuba fatalisty, kde se Jakubův pán ptá, kudy jít dopředu, a Jakub mu odpovídá: “Kamkoli, pane, všude je kupředu.”
To byl optimismus 19. století, vše vycházelo a vše bylo vynikající. Ve 20. století se však tento nekontrolovaný optimismus vyžil. Hluboké společenské otřesy doprovázely situaci, v níž řada disciplín začala na konkrétních příkladech zjišťovat, že některé z jejich výchozích postulátů přestávají platit. Exaktní věda ve svém klasickém vymezení se dostala k hranicím svého extenzivního rozšiřování a musela začít se svou vlastní sebereflexí.

Ptala se Sylva Daníčková, ve spolupráci s Akademickým bulletinem (11/2001)
(http://www.kav.cas.cz/press/stranky/archiv/ab/abposl/abposl/abposl.htm)

autor