Student World

Výraz morfogenetické pole vyvolává občas podezření, že se spíše než o vědu jedná o jakousi mystiku. O poněkud exaktnější definici termínu se pokouší Anton Markoš ve své knize "Povstání živého tvaru".

Jak autor zdůrazňuje, celý pojem je třeba uchopit nějak "moderně". Proto je Markoš poměrně skeptický k představám vitalismu či k morfické rezonanci Ruperta Sheldraka (kterážto teorie tvrdí, že pokud někde ve vesmíru něco vznikne, má taková struktura následně větší šanci vzniknout znova) a snaží se představit morfopole v jazyce molekulární biologie.
V rámci Markošových úvah se má situace asi následujícím způsobem. Genetická informace je vnášena do hotové buňky. Buňka se svou konkrétní historií rozhoduje o tom, jak bude genom čten (jak se budou geny exprimovat). Máme před sebou spíše něco jako interpretaci textu než pouhé mechanické, jednoznačně dané přehrání na způsob puštění počítačového programu nebo hudebního nosiče.

Buňky nevznikají ve vzduchoprázdnu, ale zase jen z buněk (otázku virů v tomto případě pomíjíme — z hlediska našeho pohledu je ani nepokládáme za živé bytosti). Při splynutí spermie a vajíčka je genetická informace interpretována příslušnými morfogeny.
Morfogeny se rekrutují převážně z proteinů. Syntéza proteinů je ovšem zase ovlivněna sekvencí nukleotidů v DNA. Spíše než lineární vztah DNA -> protein máme tedy před sebou něco jako mechanismus slepice a vejce, kdy je těžké odhalit příčinu od následku. Zápis je čten něčím, co samo o sobě stojí mimo něj. Konec konců, syntéza DNA a veškeré replikační mechanismy samozřejmě probíhají účinkem bílkovinných enzymů.

Morfopole představuje tedy na jedné straně určitou strukturu příslušných bílkovin – morfogenů, jejich prostorovou orientaci a různé gradienty jejich koncentrací. Současně je v něm však skryto něco, co lze s trochou nadsázky (při kterém se opět riskuje obvinění z mystiky) označit za kondenzovanou zkušenost příslušného biologického druhu, za jeho "historii".
Jak píše Markoš, "morfogenetické pole v tomto smyslu slova nikdy nezaniká, pouze v ontogenezi i v generačních liniích prochází neustálým procesem sebetransformace, založené na reflexi situací minulých, přítomných i na aproximaci situací budoucích." K novým morfologiím může dle této koncepce dojít dokonce i bez změn "genetické informace" v užším slova smyslu.
Takto chápaná představa se jeví dle úhlu náhledu buď jako protiklad, nebo jako doplněk dawkinsovkých představ o sobeckém genu.

Celý problém si lze postavit ještě takto: Pokud byste do pštrosího vajíčka vnesli dinosauří DNA, co by bylo výsledkem takového experimentu? Tvůrci filmu Jurský park i ta část biologů, která zastává názor o jednosměrnosti zápisu, předpokládají, že výsledkem bude dinosaurus. Dle koncepce Antona Markoše bychom však mohli dostat stejně dobře cosi na způsob ptáka, protože čtecí zařízení je stejně důležité jako to, co je čteno.

Zdroj: Anton Markoš: Povstání živého tvaru, Vesmír, Praha, 1997

autor Pavel Houser