Student World

Severní Amerika

Zajímavé je, že na rozdíl od Inků, Mayů či Aztéků nemělo u indiánů Severní Ameriky zlato v předkolumbovských časech zřejmě žádnou zvláštní hodnotu. Univerzálnímu platidlu se svojí funkcí v některých severoamerických kulturách blížily jiné komodity, například určitý typ mušlí.
Zatímco v Jižní Americe znamenalo tedy největší „zlatou horečku“ vydrancování říše Inků, v Severní Americe měla úplně jiný charakter. Například v Kanadě bylo zlato poprvé objeveno až roku 1835, a to nedaleko Quebecu. Velká většina z celkových zlatých ložisek Kanady se nachází v provincii Superior. Mediálně nejznámější je ale samozřejmě těžba zlata v oblasti Klondiku, tj. poblíž hranice mezi kanadskou provincií Yukon a Aljaškou.
Ještě před Klondikem proběhla zlatá horečka v Kalifornii (roku 1849). Později bylo zlato objeveno v Britské Kolumbii. Na Aljašce bylo zlato poprvé sbíráno v roce 1848, když ještě patřila carskému Rusku. Od té doby se zlato rýžovalo i na řadě jiných míst Aljašky.
Vlastní zlatá horečka na Klondiku/Yukonu, jak ji zachytil např. Jack London, probíhala v letech 1896–1900. Vypukla vlastně náhodně po jednom nálezu u nalezeno u Králičího potoka, bez nějakého zřetelného racionálního důvodu. Ani během těchto pěti let nebyl objem zde získaného zlata vůbec srovnatelný s tím, co se v té době v Severní Americe těžilo „normálně“ – a to i přesto, že zlatokopové překřtili Králičí potok na Bonanza Creek a jiný místní název rovnou na Eldorado.
Zbohatnout se zde podařilo opravdu jen málokomu. V roce 1898 zde našli zlatokopové 15 tun zlata v hodnotě 10 milionů dolarů, v blízkém Dawson City ovšem v barech a saloonech utratili 60 milionů dolarů; i to ukazuje, kdo na celém boomu zřejmě profitoval nejvíc. Celkem zde bylo během zlaté horečky získáno asi 75 tun zlata.
Od roku 1901 vystřídaly individuální prospektory důlní společnosti. Několik zlatokopů zde ovšem na vlastní pěst pracuje dodnes a v roce 1998 se zde dokonce uskutečnilo mistrovství světa v rýžování zlata, jehož se zúčastnily stovky lidí.

Brazílie

V Brazílii se zlato začalo těžit už v 16. století, krátce poté, co do země začali pronikat Portugalci. V roce 1578 se začalo získávat z náplavů řeky Paraná, v roce 1590 v pohoří Serra de Jaraguá. Dlouho ale těžba nebyla příliš produktivní a měla spíše příležitostný charakter. Koncem 17. století se v okolí Sao Paula těžilo jen 20 až 30 kg ročně, za celé 17. století odhadem přibližně 20 tun zlata.
Charakter zlaté horečky mělo hlavně 18. století. Největší ložiska byla v té době objevena v oblasti Minas Gerias, kde bylo centrem dolování město Quoro Preto založené roku 1705. Na rozdíl od severoamerických zlatokopů měli jejich brazilští kolegové mnohem horší materiální podmínky a žili opravdu z ruky do úst. Užívalo se zde nájemné práce místních Indiánů i černých otroků.
Veškeré nerostné bohatství Brazílie bylo navíc prohlášeno za majetek portugalské koruny a zlatokopové museli toto nařízení různě obcházet; jejich aktivity byly do značné míry tedy ilegální a spojené s kriminálními aktivitami.
V Minas Gerias bylo v 18. století celkem získáno asi 720 tun zlata a v dolech tehdy podle odhadu pracovala až třetina obyvatel této oblasti. Menší naleziště byla tehdy objevena i v oblasti Goiás a Matto Grosso.
Od 19. století se však hlavní ložiska vyčerpala a těžba začala klesat. Pokračuje sice v Brazílii dodnes, ale už rozhodně nemá povahu „horečky“.

Afrika

V Africe začala těžba zlata už v době formování staroegyptského státu. Na zlato byla bohatá především Núbie, což bylo také jedním z důvodů, proč se Egypt pokoušel tuto oblast ovládnout. Zlato se získávalo i z říčních náplavů a Egypťané ho těžili i na Sinaji.
Už kolem roku 3000 př. n. l. se egyptští horníci dokázali prokutat až 100 metrů pod povrch.  Mimochodem, zlato tehdy mělo přibližně stejně vysokou cenu jako stříbro, které je sice hojnější, ale nachází se převážně v rudách a dosud nebyla propracována technologie jeho vytavování.
V západní Africe bylo zlato získáváno hlavně v Mali a Ghaně (asi od 6. stol. n. l.), před rokem 1000 se začalo těžit i v Senegalu. Přes Saharu se odtud dopravovalo do Evropy a zlatá ložiska západní Afriky byly jedním z motivů objevných cest portugalských mořeplavců.
Ve 13.-15. století se zlato ve větší míře získávalo také v pozoruhodné říši na území dnešní Zimbabve, z níž se dodnes dochovala řada architektonických monumentů. Celkem se zde během rozkvětu říše odhadem vytěžilo 700 tun zlata.
Největší zdroj afrického zlata se ovšem nachází na jihu kontinentu. První zpráva o jihoafrickém zlatu se objevila v roce 1834. Zlatou horečku spustil v roce 1873 objev zlata u Pilgram Rest. Brzy na to pracovalo v této oblasti už 1500 zlatokopů. V roce 1882 následoval objev zlata v oblasti Barberton a De Kaap Walley. Specifikem jihoafrické horečky bylo to, že souběžně zde probíhal i hon za diamanty. Vrcholná horečky začala v roce 1886 po objevu v Kaapvaal Craton. Zlato se zde nejen pouze rýžovalo, ale od roku 1887 ve velké míře získávalo i nově objevenou tzv. kyanidovou metodou. V roce 1898 přesáhla těžba na nejbohatším nalezišti, Witwatersrandu, 124 tun. Ještě v 70. letech 20. století se zde ročně těžilo až 1 000 tun zlata; jedná se o největší známé naleziště zlata vůbec. Jihoafrické doly sahají do oblastí, které byly do té doby člověku zcela neznámé. Mají velký význam i z vědeckého hlediska, v hlubinách Země totiž existují dosud neznámé exotické bakterie a zcela unikátní ekosystémy.

Austrálie

V Austrálii bylo zlato poprvé objeveno v roce 1823 ve Fish River v Novém Jižním Walesu. V roce 1851 byl učiněn významný nález na území dnešního města Bendigo (stát Victoria). Do konce roku se zde získalo 6 tun zlata, v roce 1853 to bylo už 20 tun. Zlato bylo nalézáno hlavně přímo na povrchu a hned jeden z prvních objevených nuggetů měl hmotnost přes 15 kg. (V roce 1872 byl dokonce objeven nugget s obsahem 92 kg zlata.)
V roce 1851 bylo zlato u Bendiga navíc objeveno i v údolí Forrest Creek. Za pouhých 10 let se z této lokality podařilo získat 110 tun zlata; podle všeho šlo o nejbohatší dosud objevené zlatonosné náplavy vůbec. Právě zlatá horečka způsobila masivní přistěhovalectví do Austrálie – jak známo, evropské osídlení Austrálie začínalo jako britská trestanecká kolonie.
V roce 1880 dosáhl v Austrálii první důl na světě hloubky 600 metrů.

A co u nás?

Charakteru zlaté horečky se v mnohem skromnějším měřítku asi nejvíc blíží těžba v okolí Jílového. Začala zřejmě už v pozdní době kamenné-eneolitu kolem roku 4000 př. n. l. Slušné množství zlata produkovaly pak České země v době bronzové.
Kousek od Jílového se nachází keltské oppidum na Zbraslavi-Závisti; ve 2.-1. stol. př. n. l. zde zlato zřejmě těžili Keltové, byť přímé archeologické doklady o tom nemáme. Po příchodu Slovanů byla těžba přerušena a znovu ožila až před rokem 1000. Místní zlato se získávalo tzv. rozplavováním jílovitých usazenin. Této technice, trochu připomínající rýžování, se říkalo „jílování“, odtud i název města. Těžba zlata vzrostla ve 13. století – viz i označení Přemysla Otakara II. jako Král železný a zlatý.
Ve 14. století, kdy byly v Čechách poprvé od dob Keltů raženy i zlaté mince (dukáty), se žlutý kov těžil také například kolem dnešních měst Teplá, Nepomuk a Sedlčany. Ve 13.-14. století mohlo být hlubinnou těžbou (v Jílovém se ve 14. století dolovalo až 170 metrů pod úrovní terénu) i rýžováním v Čechách získáno asi 30-40 tun zlata (pro samotné Jílové se ve 14. století odhaduje ročně asi 65 kg zlata). Nicméně ložiska přístupná tehdejší technologií se rychle vyčerpala a po husitských válkách u nás těžba značně poklesla.
Něco málo zlata bylo v Jílovém vytěženo ještě na počátku 17. století, pak se však hlavní pozornost v této oblasti přesunula na jih, do oblasti mezi Jílovým a Sázavou, zvané Kocour.
Celkové množství zlata vytěženého v Českých zemích od doby Keltů se odhaduje na 100 tun.

Zdroj: Petr Morávek: Zlaté doteky pěti kontinentů, Mladá fronta, Praha 2008 a další

Připraveno ve spolupráci se serverem Abros – investiční zlato, zlaté mince a cihly.

autor Pavel Houser