Student World

Lítost je emoce, kterou pociťujeme, když si klademe za vinu nešťastné výsledky, kterým bychom mohli zabránit jiným chováním v minulosti, a protože je tato emoce bezesporu nepříjemná, chováme se v přítomnosti často tak, abychom jí předem zabránili. Většina z nás má vskutku propracované teorie toho, kdy a proč pociťují lidé lítost, díky nimž se můžeme této zkušenosti vyhnout. Například větší lítost očekáváme, když se dozvíme o alternativách k naší volbě, než když o nich nevíme, když přijmeme špatnou radu, než když zamítneme dobrou, když jsou naše špatné volby spíše neobvyklé než konvenční, když se mineme úspěchem jen o malý kousek, než o velký kus.

Někdy se však tatop teorie mýlí. Zvažte následující scénář: Vlastníte akcie ve společnosti A. V posledním roce jste uvažovali o přechodu k akciím společnosti B, ale nakonec jste to zavrhli. Nyní zjišťujete, že kdybyste byli přešli k akciím společnosti B, byli byste na tom o 1 200 dolarů lépe. Vlastnili jste také akcie ve společnosti C. Během posledního roku jste přešli k akciím společnosti D. Nyní zjišťujete, že kdybyste si byli ponechali akcie společnosti C, byli byste teď na tom o 1 200 dolarů lépe. Která chyba ve vás vyvolává větší lítost? Výzkumy prokazují, že přibližně devět z deseti lidí předpokládá, že by si více vyčítali, kdyby nerozumně přešli na jiné akcie, než kdyby na jiné lepší akcie nakonec nepřešli, protože většina lidí si myslí, že bude více litovat nerozumných kroků než nerozumné pasivity. Z výzkumů však také vyplývá, že devět z deseti lidí se mýlí. Skutečně se zdá, že v dlouhém časovém období lidé všech věkových kategorií i společenského postavení mnohem více litují, že něco neudělali, než že něco udělali, a proto lidé tak rádi litují toho, že nešli na vysokou školu, nechopili se výnosné obchodní příležitosti a nestrávili dostat času se svou rodinou a přáteli.
Proč však lidé více litují nečinnosti než činů? Jedním z důvodů je to, že pro psychologický imunitní systém je snazší vytvářet pozitivní a věrohodné pohledy na činy než na nečinnost. Když přijmeme nabídku k sňatku od člověka, jenž se později stane brutálním vrahem se sekerou, můžeme se utěšovat myšlenkami na všechno, co jsme se z této zkušenosti naučili („Sbírání sekyrek není zrovna zdravý koníček“). Ale když odmítneme nabídku k sňatku od člověka, jenž se později stane filmovou hvězdou, nemůžeme se utěšovat myšlenkami na všechno, co jsme se naučili ze zkušenosti, protože… žádná neexistuje. Je to vskutku paradox: Jelikož si neuvědomujeme, že psychologický imunitní systém si dokáže snadněji vysvětlit přemíru odvahy než přemíru zbabělosti, raději vsadíme na jistotu, než abychom se do něčeho vrhli po hlavě…
/Následuje popis filmové scény (Casablanca), kdy se žena rozhoduje, zda opustit rodinu a odejít s milencem. Neudělá to se zdůvodněním "jednou bych si to vyčítala". Je to ale nejspíš omyl: mnohem spíše si bude později vyčítat, že to neudělala; právě proto, že si spíše vyčítáme něco "neudělat"./

***

/Přecházející text, vysvětluje, že pocit, že peníze přispívají k většímu subjektivnímu štěstí, je podle všeho často klamný./
Ačkoli se nám může zdát, že slova jako klamný implikují jakési záhadné spiknutí zosnované skupinkou lidí v černých oblecích, z výše popsaného pokusu s přenosem názorů jasně vyplývá, že nesprávná přesvědčení ke svému šíření nepotřebují, aby se kdokoliv dopouštěl velkolepého podvodu na nevinném obyvatelstvu. Tam nahoře není žádný tajný spolek, žádný všemocný soudní dvůr, žádný profesionální manipulátor, jehož rafinovaná indoktrinace a propaganda nás všechny přiměla klamně věřit, že si za peníze můžeme koupit lásku. Toto konkrétní nesprávné přesvědčení je super-replikátorem, protože jeho přičiněním provozujeme takové činnosti, které je chrání.
Pokus s přenosem názorů /v předešlé části se popisuje šíření mylných informací v rámci memetického procesu/ objasňuje, proč jsme v souvislosti se štěstím přesvědčeni o něčem, co jednoduše není pravda. Potěšení z peněz je jedním z příkladů. Potěšení z dětí, věřte nevěřte, je dalším. Každá lidská společnost vykládá svým členům, že děti jim přinesou štěstí. Když lidé o svých potomcích přemýšlejí – buď si představují své budoucí, či přemýšlí o svých současných – většinou si představí brumlající miminka, jak se na ně z kolébky usmívají, rozkošná batolata, jak neobratně pobíhají po trávníku, šikovné chlapce a překrásné dívky, jak hrají na klavír či na flétnu ve školní kapele, úspěšné vysokoškolské studenty, kteří budou mít nádherné svatby, úspěšné kariéry a bezvadná vnoučátka, jejichž lásku si lze koupit za bonbón. Budoucí rodiče ví, že budou muset vyměňovat plínky, že bude třeba dělat úkoly a že zubaři si budou moct za jejich životní úspory odletět do Karibiku, ale obecně uvažují o rodičovství vcelku s radostí, a proto to většina z nás nakonec zkusí. A když se současní rodiče ohlédnou zpět, vybaví se jim stejné pocity, jako lidem, kteří o rodičovství teprve uvažují. Jen málo z nás se těmto radostným úvahám ubrání. Mám devětadvacetiletého syna a jsem neochvějně přesvědčen, že je a vždy byl jedním z největších zdrojů štěstí mého života, než jej docela nedávno zastínila má dvouletá vnučka, která je neméně roztomilá, jen mne na rozdíl od něj zatím nepožádala, abych šel raději pár kroků za ní a tvářil se, že nejsme příbuzní. Když lidé mají identifikovat svůj zdroj štěstí, udělají přesně to, co já: ukážou na své děti.
Přesto když zjistíme skutečnou míru spokojenosti lidí, kteří mají děti, vyjde najevo něco úplně jiného. Páry jsou na začátku manželství docela šťastné, pak se jejich štěstí začne postupně zmenšovat a k původní úrovni spokojenosti se opět dopracují, jen co jejich poslední dítě opustí domov. Navzdory článkům v bulvárním tisku je jediným známým příznakem „syndromu prázdného hnízda“ fakt, že se stále častěji usmíváme. Je zajímavé, že tento model spokojenosti charakterizuje lépe ženy (které se častěji starají o děti) než muže. Pečlivé studie toho, jak se ženy cítí při svých každodenních činnostech, ukazují, že jsou méně šťastné, když se starají o děti, než když jí, cvičí, nakupují, spí či sledují televizi. Skutečně se zdá, že péče o děti je jen o něco málo příjemnější než domácí práce.

***
Tyto texty jsou úryvky z knihy:
Daniel Gilbert: Škobrtnout o štěstí – jak se chytá zlatá muška
Dokořán, 2007
Na základě poznatků celého spektra vědních oborů, především psychologie, kognitivní neurovědy, filozofie a behaviorální ekonomie, Gilbert dokazuje, že stejně jako si mylně vybavujeme naši minulost, chybujeme i v našich představách o budoucnosti…
(stránka o knize)

autor