Student World

/Don Brackerz Kaliforské univerzity zaznamenal v roce 1982 první milisekundový pulzar. Kde se takové objekty vzaly?/
***
Tento text je úryvkem z knihy: Mayor, Michel a Frei, Pierre-Yves: Nové světy ve vesmíru – objevování exoplanet

Objev tehdy vzbudil velký rozruch. Vždyť jeho perioda rotace – 1,557 milisekundy – je nejméně dvacetkrát rychlejší než perioda nejmladšího a nejrychlejšího ze známých pulzarů, toho jen 1 000 let starého z Krabí mlhoviny. PSR 1257+12 je skutečně pulzar, a to pulzar starý alespoň 300 milionů let, jak nám napovídá měření jeho slábnoucího magnetického pole.
Znamená to zrevidovat celou teorii těchto podivných těles? Ne, odpovídají dva Američané z Princetonu, Roger Blandford a Larry Smarr. V roce 1976 zmiňují možnost, že neutronová hvězda si může znovu prožít své mládí, stát se opět pulzarem, přemění-li se v kosmického upíra. Jak napovídá název, neutronová hvězda potřebuje nějakou oběť, ale je vyloučeno, aby ji hledala cestou vesmírem, potřebuje ji hned teď a musí jí mít po ruce. Proto se může vyvinout v binárním systému, jejímž druhým členem je obyčejná hvězda. Dlouhou dobu žije bez zájmu o svou obyčejnou sousedku a jako kterákoli jiná hvězda svého druhu prochází různými stadii jaderné fúze a pozoruje, jak se jí čím dál víc rozpínají vnější obálky. Jsou-li obě tělesa v dostatečné blízkosti, přijde čas, kdy část expandující hmoty vnikne do zóny gravitačního vlivu neutronové hvězdy, a ta zcela bezostyšně tento plyn seslaný od boha odsává. A tak plyn předá část svého úhlového momentu kosmickému upíru, ten se v tu chvíli opět roztočí jako káča a znovu získá svou identitu pulzaru, a dokonce v otáčení překoná výkon svého mládí.
Tento teoretický nástin původu milisekundového pulzaru není jediný a následují jeho další varianty. Jiná varianta předpokládá dvě neutronové hvězdy. Podle ní druhá hvězda přitahuje první natolik, že obíhají ve spirále a skončí srážkou. Obrázek ilustruje binární systém PSR 1913+16. Další varianta hovoří o velmi energetických svazcích z pulzaru, které narušují povrch hnědého trpaslíka a jakoby jej odtavují. Odtržená hmota se pak řítí na neutronovou hvězdu a obtáčí se kolem ní. Tak se chová objektu PSR 1957+20 v souhvězdí Střelce. Jiný scénář představuje binární systém, kde bílý trpaslík, husté a masivní těleso, odsává expandující plyn svého souseda, hvězdu ve stadiu obra. Proud hmoty přikrmuje bílého trpaslíka tak dlouho, dokud se nezhroutí sám do sebe a nepromění se v milisekundový pulzar. Konečně poslední varianta předpokládá dva bílé trpaslíky navzájem se obíhající, dokud na sebe nenarazí – a nezrodí se vířivá neutronová hvězda.
V roce 1990 objeví obsluha v konstrukci nesoucí zavěšenou platformu radioteleskopu praskliny. Nezbývá než poškozenou část opravit a radioteleskop na tři měsíce znehybnět, takže se bude moci pozorovat pouze zenitální obloha. Pro většinu programů to znamená technickou přestávku, ale pro Wolszczana příležitost. Navrhuje výzkum s handicapovaným radioteleskopem a jeho projekt je přijat. Wolszczan tak využívá několika zamluvených dní a nocí k vlastnímu pozorování, což je za normálního stavu zcela nemyslitelné.

Tento text je úryvkem z knihy:
Mayor, Michel a Frei, Pierre-Yves: Nové světy ve vesmíru – objevování exoplanet
Paseka, Praha 2007
podrobnosti na stránkách vydavatele

(jedná se o verzi textu ještě před závěrečnou korekturou)

Anotace vydavatele:
Objev exoplanet, planet u jiných hvězd, než je naše Slunce, je jedním z největších úspěchů astronomie na prahu třetího tisíciletí. Jsme ve vesmíru sami? Na tuto otázku, kladenou už déle než dvě tisíciletí, budeme zdá se brzy znát odpověď. Přispívá k tomu fantastické vylepšení spektroskopické techniky v posledních letech. Autoři, přední odborníci v problematice exoplanet, dávají poutavým způsobem nahlédnout do astronomické kuchyně a historie objevování těchto nesmírně přitažlivých vesmírných objektů. Zároveň čtenáře seznamují se širší problematikou, která s otázkou exoplanet souvisí: s historií objevování planet sluneční soustavy, s klasifikací hvězd, se základy spektroskopie. Anglické vydání knihy v nakladatelství Cambridge University Press označil časopis Astronomy za jednu z nejlepších publikací v oboru astronomie v roce 2003.

autor