Student World

 V této kapitole spotřebujeme spoustu inkoustu, abychom vysvětlili, proč je kultura adaptivní. Ze zkušenosti z rozhovorů s našimi studenty, přáteli a kolegy víme, že mnoho čtenářů to bude považovat za zbytečné mrhání časem i silami. Výhody sociálního učení bijí do očí.

Individuální učení je nákladné a bez sociálního učení by se každý musel učit všechno sám. Výuka, nápodoba a další formy sociálního učení nám umožňují zdědit ohromné zásoby užitečných vědomostí a vyhnout se přitom nákladům spojeným s učením. Vlastně jsme tohle tvrdili už dříve, stejně jako mnozí jiní autoři, jejichž práce obdivujeme.

Naneštěstí takové zdůvodňování, ačkoliv je intuitivní, je mylné. Jak uvidíme, kdyby jedinou výhodou sociálního učení bylo, že umožňuje většině jedinců vyhnout se nákladům individuálního učení, pak se může docela dobře vyvinout sociální učení, ale (a tohle je velké ale) v případě evoluční rovnováhy sociální učení nezvýší zdatnost jedince nebo populace, neboť imitátoři jsou parazité, kteří využívají učení jiných. Ničím nepřispívají ke schopnostem populace přizpůsobit se místnímu prostředí.

Aby to bylo jasné, představte si populaci, v níž si lidé osvojují nějaké chování pouze imitací, takže každý napodobuje někoho, kdo napodobil někoho jiného, který zase napodoboval někoho jiného a tak dále až do nekonečna. Jelikož se nikdo sám nic nenaučí, neexistuje žádná vazba ke stavu prostředí a žádný důvod, proč by chování mělo být adaptivní.

Tudíž máme před sebou hádanku.

…

…hypotetičtí tvorové žijí v prostředí, které může nabývat jen dvou forem: říkejme jim mokrá a suchá. Prostředí má v každé generaci stálou náhodnou pravděpodobnost změny z mokré formy do suché a stejnou pravděpodobnost změny ze suché formy do mokré.

Z dlouhodobého hlediska bude prostředí stejně pravděpodobně jak v jednom, tak v druhém stavu. Pravděpodobnost změny je měřítkem předvídatelnosti prostředí. Pokud se prostředí mění často, znalost stavu prostředí v jedné generaci vám řekne jen málo o stavu prostředí v další generaci. Naopak když se prostředí mění méně často, bude prostředí minulé generace

nejspíše stejné jako prostředí současné generace. Organismy se chovají dvěma možnými způsoby: jeden je nejlepší pro mokré podmínky a druhý pro suché podmínky. Mohou mít také dva různé genotypy: učednické a imitátorské. Učedníci sami zjišťují, je-li prostředí suché nebo mokré, a vždy si osvojují přiměřené chování. Ovšem proces učení je nákladný, protože metoda pokus–omyl zabírá čas i energii. Imitátoři si jednoduše náhodně vyberou jedince a napodobují ho. Imitátoři neplatí náklady učení. Nápodoba tudíž nemá žádný přímý vliv na přežití a reprodukci, ale imitátoři si mohou osvojit špatné chování pro své prostředí. Rogers pak použil jednoduché, ale důmyslné matematické modely, aby určil, který genotyp dlouhodobě vítězí.

Odpověď byla (alespoň pro nás) překvapující. Dlouhodobý výsledek evoluce je vždy směsí učedníků a imitátorů, v níž oba typy mají stejnou zdatnost jako čistě individuální učedníci v populaci bez imitátorů. Jinými slovy, přirozený výběr upřednostňuje kulturu, ale kultura v případě rovnováhy nepřináší žádné výhody. Organismy na tom nejsou lépe, než na tom byly bez jakékoli nápodoby.

Abyste porozuměli logice tohoto neočekávaného výsledku, přemýšlejte o imitátorech v Rogersově modelu jako o informačních příživnících a o učednících jako o informačních výrobcích. Informační výrobci nesou náklady učení. Pokud bude příživníků málo a výrobců hodně, téměř všichni příživníci budou napodobovat výrobce. Většina příživníků dosáhne stejného zisku jako výrobci, ale neponese náklady výroby. Ovšem když budou příživníci běžní, budou často napodobovat jeden druhého. Pokud se prostředí změní, každý příživník, který bude napodobovat jiného příživníka, získá špatnou informaci, zatímco výrobci se přizpůsobí. Systém bude v rovnováze, když se náklady výrobců na výrobu budou rovnat nákladům chybně napodobujících příživníků v případě změny prostředí. V evoluční rovnováze příživníci nezískají oproti výrobcům žádnou výhodu. Oba typy jsou na tom stejně, jako byli výrobci, když začínala evoluce příživníků.

…

…dokonce i opice a naši soukmenovci lidoopi si sociálním učením osvojují jen relativně málo svého chování. Tento fakt dokládá, že lidské sociální učení není vedlejším produktem společenskosti a individuálních schopností učení, ale vyžaduje specifické psychické mechanismy. Dále předpokládáme, že tyto mechanismy mohly být formovány přirozeným výběrem, a budeme se ptát, jak a kdy je kultura adaptivní.

Tento text je úryvkem z knihy:

Robert Boyd, Peter J. Richerson: V genech není všechno, Academia, 2012

Podrobnosti o knize na stránkách vydavatele

autor