Student World

(Dva „křesťanské“ státní svátky z minulého týdne budiž inspirací pro popis méně známé epizody našich dějin, než je příchod Metoděje či upálení Jana Husa.)

Především, na rozdíl od antiky se ve středověku prakticky nevyskytovaly případy dobrovolného přijetí víry. Šlo o akt donucení, eventuálně o politický kalkul nebo snahu přizpůsobit se vyššímu životnímu stylu cizí aristokracie (křest byl prostě podmínkou, aby knížete jiná knížata zvala na hostiny apod. prestižní společenské akce – trochu něco jako oblek). Pro vládce však takový čin nebyl bez rizika; bylo nemyslitelné, aby jej provedl pouze jako soukromá osoba a nenutil k přijetí víry i další obyvatele, jakkoliv samozřejmě určité „pohanské“ zvyklosti bývaly alespoň po přechodnou dobu obvykle tolerovány. Nechat se pokřtít si vysloveně koledovalo o následné povstání.

Česká knížata přitom do Řezna dorazila z vlastní vůle, což je unikátní událost. Ani na Islandu nedošlo (v rozporu s častými tvrzeními) k přijetí nové víry zrovna dobrovolně. Událost v Řezně byla natolik nečekaná, že křest dokonce měl pochybnou platnost – hromadné křty se podle tehdejších kanonických pravidel směly provádět pouze o Velikonocích a Letnicích, zde se to s termíny minulo. Taktéž se před křty (pomiňme křtění Sasů Karlem Velikým stylem „křest, nebo život“, což ale v době kolem roku 845 byla prý metoda nepreferovaná) požadovalo podstoupit nějaké minimální „poučení“ – zase míněno pro křty vládců, jistěže ne dětí nebo lidí na smrtelném loži.

Čtrnáct knížat (kteří se nechali pokřtít i se svými družinami) nejspíš reprezentovalo již cca celou zemi, tedy Čechy byly tehdy v určitém ohledu politicky jednotné – alespoň ve smyslu schopnosti dohody na společné akci. Mimochodem zajímavý oříšek ale je, že mezi uváděnými jmény schází jakýkoliv „mytický“ Přemyslovec.

Nicméně: proč že se tedy do Řezna knížata dostavila a podle všeho požadovali akci provést co nejrychleji?

Dušan Třeštík soudí, že šlo o politický kalkul. Říše římská (východofrancká, respektive její vládce Ludvík Němec) předtím vystoupila proti (ještě) pohanským Obodritům. Čekalo se, že další na řadě budou právě Češi. Přijetí křesťanství mělo být zbraní proti této ofenzívě. Jenže už krátce na to byla napadena již o dost dříve christianizovaná Velká Morava, tedy ukázalo se, že christianizace před expanzí za západu neochrání. Vzápětí místní čeští vládci téměř jistě proto od křesťanství zase odpadli a následovalo období konfliktů s Říší. Skutečná christianizace začala až za Bořivoje…

Mimochodem, v Řeznu se pak roku 895 čeští poslové podali i bavorskému králi Arnulfovi – na ochranu před Velkou Moravou. Čechy v konfliktu mezi Bavorskem a Saskem stály tehdy na straně prvního z nich (sv. Vít je saský patron, takže jeho pozdější masivní kult v Čechách je zase především výsledkem změněné politické situace).

Zdroj: Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců: Nakladatelství Lidové noviny 1997
Poznámka: Jak však D. Třeštík uvádí, urychlená christianizace (později za Bořivoje) byla přesto asi rozumným politickým krokem. Stačí srovnat, jak dopadli Češi třeba v porovnání s pobaltskými Slovany nebo Prusy. I to je ale podle něj složitější: Slované v Korutanech nebo Obodrité sice nebyli vybiti, ale jako národ i přes přijetí křesťanství zanikli. Možná to fungovalo tak, že přijetí křesťanství sice nechránilo před expanzí sousedů, ale hlavní význam byl jinde: šlo o prostředek pro překonání kmenového zřízení a vybudování skutečného státu, který měl větší šanci přetrvat – tedy podmínku nutnou, nikoliv však dostačující?

Viz také: Slovanští králové Baltu

autor Pavel Houser