Student World

Robert Bussard z Los Alamos přišel s dost kuriózní koncepcí raketového pohonu, která by využívala termonukleární fúzi vodíku na hélium. Vodík by se ovšem lapal z „vakua“.

„Prázdný“ mezihvězdný prostor obsahuje v průměru 200 protonů na centimetr krychlový. Jak je ale dostat do reaktoru, který by poháněl loď? (Pomiňme samotný problém, jak takový reaktor sestavit.) Bussarda napadlo, že by mohlo posloužit mohutné magnetické pole, které by protony z okolí nasávalo jako jakýsi vír. Aby mohla loď takhle sosat z okolního prostoru dost protonů a reaktor generoval kloudné zrychlení, musí se raketa už pohybovat značnou rychlostí – Bussard rychlost, kdy by se tenhle motor dal spustit, odhadl na 1 procento rychlosti světla. Na ni by bylo loď třeba urychlit nějak jinak, třeba konvenčně.

Zdroj: Harald Lesch, Jorn Muller: Velký třesk – druhé dějství, Knižní klub, Praha, 2006.

Poznámky:
– Vydavatel sice obvykle nevydává vědeckou/populárně-vědeckou literaturu, ovšem jeden z autorů je profesorem teoretické astrofyziky na Mnichovské univerzitě, což umožňuje chovat ke knize důvěru. Redakce českého textu ovšem bohužel dobrá není.
– Jak to vypadá v mezihvězdném prostoru, je tam vodík vesměs v podobě neutrálních atomů, nebo ionizovaný (tj. přímo protony)? Ovlivní to nějak použitelnost Bussardova nápadu?
– Jaká by mohla být účinnost „vysavače“, jaký podíl protonů z mezihvězdné hmoty by dokázal zachytit?
– Technologie, ač působí futuristicky, byla ovšem navržena už v 60. letech 20. století (data, která lze na internetu dohledat, se různí). Viz také např. http://sutech2.pc.cz/cizitexty/mezihvezdnelode.html, http://mek.kosmo.cz/zaklady/rakety/jrm1.htm, http://en.wikipedia.org/wiki/Robert_W._Bussard

autor