Student World

Pro přelom 14. a 15. století máme pro řešení otázky vnímání lesa a případného strachu, který z něho plynul, k dispozici ještě jeden typ pramene, který umožňuje podívat se na problém z úplně jiné stránky. Tzv. popravčí knihy (z předhusitské doby se dochovaly dvě) popisují osudy těch, kteří se na přelomu 14. a 15. století, tedy na samém konci zkoumaného období, zapletli s loupeživými bandami. Pro nás je velmi důležité, že u naprosté většiny zločinů písaři zaznamenávali, kde se události přihodily.
Máme tak jedinečnou příležitost posoudit, v jakých místech, resp. typech krajiny, docházelo k největšímu počtu násilných zločinů, a kde tedy také reálně bylo nejméně bezpečno. Les je spojován nejen s působením strašidel a zlých duchů, kterých se lidé báli, ale také s jeskyněmi obydlenými bandami loupežníků – další noční můrou poutníků ubírajících se nesmírnými hustými hvozdy. Není sporu, že pokud se určitý typ místa pojí s reálným, existujícím nebezpečím, s hrozbou přepadení, fyzického násilí a snad i smrti, musí to nutně ovlivnit to, co si o něm lidé myslí a jak jej nahlížejí.
K analýze vycházející z popravčích knih je nutno na úvod poznamenat, že se jedná o zcela specifický druh historického pramene. Musíme si uvědomit, že nejde o ucelenou kriminální statistiku, ale o soubor záznamů výslechů členů specializovaných loupeživých band, často spjatých s osobou odbojného šlechtice, který z lupů profitoval nebo je přímo řídil. Nedozvídáme se z nich o běžné každodenní kriminalitě, ale sledujeme tu činy „výjimečných“ zločinců. Lze ovšem předpokládat, že právě tito jedinci se mohli nejpravděpodobněji specializovat na klasické loupežné přepady na cestách, zatímco příležitostné kriminálníky přiživující se drobnou krádeží bychom spíše hledali na trzích nebo v ulicích měst. Právě v popravčích knihách bychom tak o lesních loupežích měli často slyšet. Výhodou zkoumaného pramene navíc je, že vzhledem k závažnosti sledovaných zločinů se zástupci spravedlnosti snažili dopátrat celé zločinecké sítě, a ve výsleších se tak objevují zprávy o zločinech, které by za jiných okolností pro absenci živých svědků nikdo nezaznamenal (případ zločinů na odlehlých místech).
Pro úvahy o míře zločinnosti a porovnání absolutního počtu kriminálních činů je důležitý velký časový rozsah záznamů; v úvahu je nutné vzít také, jak velké bylo území, kde vyslýchaní působili. Soubor zaznamenaných výpovědí samozřejmě neuchovává kompletní a zcela hodnověrné záznamy o spáchaných zločinech. Proto je možné informace z podobného typu pramene využít pouze pro kvalitativní sondy; případné kvantitativní číselné přehledy by ale byly velmi problematické.
Pokusil jsem se údaje z popravčích knih rozčlenit do několika kategorií. Zajímalo mě, v kolika případech se jako místo zločinu uvádí volná krajina, kolikrát se přímo zmiňuje les, případně jiné přírodní prostředí, kdy se loupilo nebo kradlo ve městě či na vesnici, a kolik procent popisovaných událostí tvořila domovní vloupání nebo krádeže z hospodářských stavení či objektů.
Krumlovská popravčí kniha obsahuje 124 záznamů o loupežích a krádežích, které se udály ve volné krajině v poměru k 74 těch akcí, ke kterým došlo v ulicích obcí nebo přímo za zdmi domů. Poměr je to dost překvapivý – plných 37 % záznamů vypovídá o nějakém kriminálním činu v zóně, kterou někteří historici označují za bezpečnou oázu uprostřed nepřátelské lesní pouště. V Jihlavské popravčí knize se rozdíl přeci jen zvyšuje – záznamů o přepadech a krádežích ve volné krajině tu najdeme 88, zatímco případů ze sídelních oblastí se týká 22 údajů, tedy už jen 20 % z celkového počtu. I tak ale těžko můžeme obě zóny striktně oddělovat jednu od druhé, tedy jako oblast reálného bezpečí obklopenou zónou nejistoty.
Pokud jde o trestné činy spáchané v sídelní zóně, převažují krádeže či přepady na ulicích – je jich 59 % (57 záznamů z celkového počtu 96). Řídkým jevem nejsou ani domovní přepady nebo krádeže v hospodářských areálech, které mohly mít v případě střetu s majitelem podobně fatální důsledky. Tvoří zhruba třetinu případů v sídelních zónách. Oblíbené bylo také přepadávání mlýnů (zaznamenáno šestkrát) ležících většinou daleko z dosahu a doslechu jiných osadníků.

Pouhá četnost kriminálních činů nemusí nijak souviset s jejich charakterem. Značná část zločinů v obcích se mohla přihodit v tlačenici, nepozorovaně, zatímco u přepadení na cestě tomu tak ve většině případů být nemohlo, oběť tu přišla s pachatelem do přímého kontaktu, čímž se samozřejmě zvyšovala míra užitého násilí i prožitého strachu. Na druhé straně zprávy o vypalování celých vsí nebo „vybití“ faráře naznačují, že ani v obcích nejednali často lupiči potají, natož „v rukavičkách“. Činnost lupičských band někdy nabývá charakteru bojových akcí malé soukromé armády. Skupiny pod ochranou vlivných šlechticů občas neváhaly napadnout a dobývat ani město. Pro zkoumání míry strachu, jaký zločiny v různých prostředích mohly vyvolávat, by bylo samozřejmě zajímavé vědět, které z činů zahrnutých do naší statistiky byly pouhou krádeží a které bychom dnes označili za loupežné přepadení. V tomto ohledu je zajímavá statistika vražd. V obou knihách je jich zapsáno jen velmi málo. Jde o sedm zmínek, z nichž čtyři (57 %) se váží k prostředí mimo lidská sídla. Jednou se za místo vraždy označuje les, jednou je jím strouha u cesty. K jedné vraždě došlo během nočního přepadení domu, jiná se stala přímo ve vsi a další v krčmě. Ani u násilných činů končících smrtí oběti tedy nevidíme velký rozdíl v bezpečnosti mezi oblastí „za humny“ a prostorem lidských sídel.
Ze záznamů je dále patrné, že se loupežné bandy nespecializovaly pouze na krádeže v obcích, nebo jen mimo ně, ale vykonávaly své akce v obou prostředích. Znamená to, že ani „lesní“ loupežníci nemohli být zcela odtrženi od zbytku společnosti. Aby se mohli se zdarem pouštět do krádeží ve městě či na vsi a pohybovat se bez nežádoucí pozornosti v ulicích a mezi trhovými stánky, museli vzhledem a chováním alespoň do určité míry zapadat mezi ostatní.

Zatímco přepadení nebo krádež mimo lidská sídla ve volné krajině se v analyzovaných záznamech uvádí na 212 místech, les je jmenován pouze devětkrát. Pokud zahrneme také zmínky o přenocování a dělbě kořisti, je z 247 případů udání místa ve volné krajině 29krát jmenován les. Těžko lze věřit tomu, že ve všech zbylých případech se čin odehrál na bezlesém místě, zvláště když jsou další typy krajiny jmenovány jen velmi zřídka (8 × hory, 4 × pole, a jen jednou louka a houština). Lesy jsou uvedeny pod vlastním jménem pouze asi v polovině případů, a pokud se jejich jméno neobjevuje, nemohla většinou zmínka o nich nijak zpřesnit lokalizaci události („… podlé Budějovic a tu jsú jemu smrt učinili v jednom lese blíž při tom“, „Vzali sukno mezi Hradcem a Deštným a o něj se v lese dělili apod.). Pokud se ovšem zaměříme pouze na místa přepadů, stojí lesy uvedené vlastním jménem vůči ostatním v poměru 7 : 2 a i obě uvedení lesů beze jména mohou upřesňovat lokalizaci události („podlé Črněvic v lese“, „v lese u Strádova“ – za předpokladu, že byl u těchto obcí jediný velký les). Proto se domnívám, že primárním důvodem pro uvedení lesa coby místa činu bylo zpřesnění lokalizace události. Případy, kdy les bez uvedení jména nemohl pomoci s upřesněním místa v prostoru, lze vysvětlit nedbalostí záznamu či špatnou pamětí nebo vyjadřovacími schopnostmi vyslýchaného, přičemž např. u míst, kde se tlupa usadila na delší dobu, jistě všichni místní věděli, o jakou lokalitu se jedná, a upřesnění jejího jména a polohy nemuselo být tak důležité.
I když se z popravčích knih nedozvíme nic o celkovém ani poměrném počtu přepadů v lesích, protože je nemůžeme odlišit od jiných míst v krajině, je pro nás velmi důležitá již ta skutečnost, že lesům nebyla v záznamech věnovaná žádná zvláštní pozornost. Nic se tedy nezdá nasvědčovat tomu, že by v českém pozdním středověku prostředí lesa představovalo podobnou přitěžující okolnost jako noční hodina, která v případě násilného trestného činu nebo i pouhého podezření umožňovala také specifické uplatňování spravedlnosti. Noc je jako zvláštní okolnost zanesená do Řádu práva zemského z poloviny 14. století a v záznamech popravčích knih se případná noční hodina u spáchaných činů uvádí. Tma jako přitěžující okolnost je u nás doložena už ve 2. polovině 12. století v privilegiu knížete Soběslava pro pražské Němce. Jediné právní ustanovení týkající se lesního přepadu je právo zvané nárok, o němž se píše ve Statutech Konráda Oty z 12. století. Pokud byl někdo oloupen a hodlal hnát domnělého pachatele před soud, musel nejprve přivést svědka události. Této povinnosti byli zproštěni cizinci, kteří se nebyli schopni dorozumět, a osoby, které byli přepadeny „na cestě, v lese nebo na nějakém skrytém místě“.

Představy o lesích obývaných loupežníky ale ani tak nemůžeme beze zbytku přičítat romantické tradici. Ačkoli údaje z popravčích knih názorně ukazují, že lesní porosty rozhodně nebyly jediným a výhradním místem loupežných přepadů, stále musíme mít na paměti to, že právě les se stal prostředkem známého literárního klišé. Pojetí lesa jako nebezpečného místa se vedle narativních pramenů dostalo také do dobových formulářů. Mezi tzv. diktáminy, vzorovými šablonami, jejichž opisováním a memorováním se studenti při rétorických hodinách učili psát dopisy, najdeme zpracovánu také žádost studenta o otcovské peníze. Nebohého studenta prý na cestě z rodné obce do Prahy přepadli a oloupili a nezbyly mu žádné prostředky na živobytí v metropoli. Místem přepadení je v daném textovém vzoru les.
Podrobnější rozbory dostupných fakt každopádně ukazují, že lesy nehrály v otázce loupeží tak výjimečnou roli, jak by se na základě údajů některých dobových pramenů mohlo na první pohled zdát.

Tento text je úryvkem z knihy:
Tomáš Klimek: Krajiny českého středověku
Dokořán 2014
O knize na stránkách vydavatele

autor