Student World

Po pravdě řečeno, podařilose nám zatím v odborné literatuře nalézt jen jeden případ, kdy byla podobná jeskynní výzdoba popsána, a to z jeskyně Měčta (Sen) nedaleko Bajkalského jezera v Rusku.
Růžice tvoří nepravidelné a někdy se větvící výrůstky na stěně jeskyně o tloušťce obvykle do několika centimetrů a délce nejčastěji do 10 až 15 cm. Na stěnách vytvářejí nepravidelné trsy a shluky, které se ve svém růstu vůbec neřídily gravitací. Rostou v jakémkoliv směru, nejčastěji kolmo na rovinu povrchu, na který narůstají. Vnitřní stavba každého výrůstku je slupkovitá, tedy podobná jako třeba u cibule. Pomyslný střed jednotlivých přírůstkových vrstviček ale není společný, posunuje se s růstem směrem dále od stěny.
Ve speleologické terminologii se takto uspořádané speleotémy nazývají korality, protože připomínají způsob, jakým narůstají některé druhy mořských korálů.
Ten nejzajímavější rys spočívá v jejich mineralogickém složení. Jednotlivé přírůstkové vrstvičky totiž nejsou jen z kalcitu, ale místy také z opálu, což je hydratovaná křemenná hmota. Opál vytváří ledvinité, korozí postižené, O kamenných růžích od Koněprus
Kromě růžic jsou v sedimentech Koněpruských jeskyní možné i další méně obvyklé typy výzdoby – třeba velké konkrece s dutinami ve středu. Někdy se stane, že uvolněný kousek vápence v nich chřestí jako v dětské hračce. Vznik dutin ve velkých konkrecích je stále poněkud záhadný.
Jsou tvořeny jílovým sedimentem silně prosyceným kalcitem, takže u takto tvrdé hmoty vysýchání zřejmě nebylo hlavním mechanismem vzniku dutiny. Průměr zobrazené konkrece je přibližně 20 cm.

Pátrání po vzniku koněpruských růžic trochu připomíná detektivku. A že pokusů o vysvětlení této mineralogické zvláštnosti z Koněpruských jeskyní nebylo právě málo! Zatím není přesně známo, kdy ke vzniku koněpruských růžic došlo. Všechny pokusy o přímé datování zatím selhaly. Pro nejužívanější metodu datování speleotém pomocí členů v rozpadových řadách uranu jsou koněpruské růžice příliš staré, navíc je díky pórovitosti a vlivu pozdějších vod zastoupení jednotlivých izotopů pozměněno. Nejspíše ale vznikaly již během mladší části terciéru, takže kapitola o koněpruských růžicích by vlastně měla být zařazena dříve, někam před popis kvartérních událostí. Jistě víme jen jedno datum – již ve starém pleistocénu kusy koněpruských růžic opadaly do jílovité výplně Proškova dómu do polohy, která je datována nálezy kostí netopýrů do doby před necelými dvěma miliony let. V té době tedy byly koněpruské růžice jistě již na stěnách jeskyní vytvořeny. Ale jak vznikly?

Ze všech bohatých tvarů a druhů výzdoby Koněpruských jeskyní patří růžice jednoznačně do té nejstarší skupiny, která nasedá na stěně jeskynních dutin přímo na devonský vápenec. Proč se ale někde místo obvyklého kalcitu nebo vzácnějšího aragonitu vysrážel v jeskyni opál, nebo místy dokonce obyčejný křemen ve vrstvách i více než centimetr silných? Teorií zde už byla vyslovena celá řada. Jedna z možností zvýšené dostupnosti rozpuštěného křemene v krasových vodách vychází ze skutečnosti, že křemen je více rozpustný v teplejším a vlhčím klimatu a vysvětluje tedy tvorbu růžic v době s rychlejším zvětráváním na povrchu. To by se stěží mohlo stát ve čtvrtohorách, které byly většinou docela chladné. Potom by tvorba růžic měla spadat spíše do třetihorního období. Střídání kalcitových a opálových vrstev by mohlo odpovídat třeba střídavému klimatickému chodu např. Monzunového počasí. Kde se vůbec křemen v krasových vodách vzal?
Jednou z možností je, že v nějaké fázi třetihor krajinu Českého krasu zasypal sopečný popel a prach z výbuchů nepříliš vzdálených třetihorních vulkánů, třeba z Doupovského stratovulkánu. Třetihorní Vinařická hora u Kladna je ještě o dost blíž, vzdušnou čarou od Zlatého koně jen nějakých 30 km. Sopečný popel by potom v teplém třetihorním klimatu na povrchu rychle zvětral a rozpuštěný křemen by se dostával do jeskyně, kde by se vysrážel. Zdrojů křemene je v krasu ale v každém případě dostatek, počínaje křemitými nodulemi ve vápencích a konče křemenem bohatými písky a štěrky na povrchu krasu.
Někdo vysvětloval vznik růžic v částečně zaplavené jeskynní dutině, pod úrovní hladiny podzemního jezera. Do něj se mohla zdola dostávat i voda hlubšího oběhu, která přinášela rozpuštěný křemen. Nesmíme zapomenout, že morfologie vnější krajiny nepochybně byla jiná, než je dnes. V dnešním hydrologickém režimu Koněpruské jeskyně samozřejmě nejsou schopny stagnující jezero udržet. Jiný z badatelů oponoval, že jeho pozorování nenaznačují vznik pod vodou, třetí by rád růžice vytvořil z roztoků úplně teplých, termálních. Pokud by byl vznik křemenných hmot závislý na přínosu teplými vodami zdola, nemusela by tvorba růžic na klimatu vůbec záviset.
Kde je přesně pravda, zatím nevíme, to ale koněpruským růžicím na zajímavosti nijak neubírá. Že se jedná o něco mimořádného, si povšimli již první výzkumníci, kteří zkoumali Koněpruské jeskyně v padesátých letech, krátce po jejich objevu v roce 1950. Výzkumný zájem o koněpruské růžice ale zvýšili až geologové a speleologové Vladimír Lysenko a Josef Slačík v sedmdesátých letech 20. století. Josef Slačík upozornil na výraznou, krásně zelenou fluorescenci opálu v krátkovlnném ultrafialovém záření, čehož se od té doby využívá k jeho vyhledávání i jinde v Českém krasu. Navzdory docela velkému výzkumnému úsilí zůstávají zatím koněpruské růžice stále záhadou.
Výzkumy v Českém krasu nás naučily rozeznávat tenké, bílé až bezbarvé opálové povlaky i jinde. Nejčastější jsou v pískovcích, kde mohou impregnovat či obrňovat povrchy skal a chránit je tak před zvětráváním. Mladé, sotva pár set nebo pár tisíc let staré opálové povlaky nalezneme třeba i v převislých partiích pod žulovými kameny na Šumavě či v Podyjí. Zatím nejmladší nález opálového povlaku pochází z karbonátových povlaků Čimického potoka, které jsou jen několik let staré.

Tento text je úryvkem z knihy
Václav Cílek, Karel Žák, Martin Majer: Český kras, Academia 2014
O knize na stránkách vydavatele

autor