Student World

pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

Mayská astronomie je pro nás nezvyklá především spojením pozorovatelské přesnosti, pečlivých kvantitativních záznamů, schopnosti předpovědí, ale na druhou stranu zcela „magickým“ pohledem na nebeskou oblohu.

Na rozdíl od astronomie budovatelů megalitických památek měla mayská astronomie určité rysy připomínající spíše tu současnou, současně však plně vězela v očekávání kataklyzmat. Mayové mohli provádět a především na rozdíl od prehistorických kultur systematicky zaznamenávat svá pozorování – disponovali k tomu i příhodnou poziční číselnou soustavou se znakem nuly. Měli také specializované budovy určené pro astronomická pozorování a i určité technické pomůcky – různé zkřížené tyče, úzké pozorovací trubice, některé objekty jsou interpretovány i jako gnómon.

Na druhé straně ale pro Maye nebyla obloha nějakým abstraktním mechanickým strojem, ale její chování vnímali fatalisticky jako osudová znamení. Sousedé Mayů, Aztékové, byli posedlí především 52letým cyklem, v němž se protínaly oba jejich kalendáře, a očekávali při této příležitosti konec světa. Mayové však s trochou nadsázky konec světa očekávali každý den. Nezastávali myšlenku šťastných a nešťastných dnů, v podstatě jakákoliv konstelace těles na obloze jim byla hrozbou a předzvěstí katastrofy. Tento strach šel jen částečně tlumit neustálými rituály (u Aztéků to vedlo přímo k přesvědčení, že nebeská tělesa se pohybují jen díky prolité lidské krvi). Předvídat nebeské jevy se snažili proto, aby se mohli bránit jejich negativnímu působení. Ostatně; podle jedné z teorií může právě posedlost měřením času/kalendářem za konec klasické mayské kultury kolem roku 800 n. l. Je možné, že Mayové tehdy opustili svá výstavná města prostě proto, že uvěřili v neodvratný konec světa.

Zajímavostí mayské astronomie je také její zaměření: nejenom na Slunce a Měsíc, ale i na pohyby Venuše. Mayové přesně spočítali dobu jejího „oběhu kolem Země“, necelých 584 dnů, přičemž přesné opakování nastává z pohledu pozemského pozorovatele vždy po 5 těchto cyklech. Venuše ovšem pro Maye nebyla bohyní lásky, ale spíše války. Například na známým malbách v Bonampaku doprovází symbol Venuše zobrazované válečné scény. (Byť v podobě Jitřenky byla planeta spojena s Opeřeným hadem Quetzalcoatlem, který měl funkcí a podob celou řadu). Znak Venuše byl také součástí válečnického oděvu vládců Staré říše Mayů, podobné spojení je dokumentováno také z Teotihuacanu.

Na rozdíl od aztéckého cyklu o základu 52 let měli Mayové v největší úctě periodu dvojnásobnou. Tehdy se totiž protnul 260denní rituální kalendář, 365denní „občanský rok“ a u Mayů pak ještě 65krát (respektive 13 „přesných“ 5násobných cyklů) 584denní „oběh“ Venuše. Všechny tyto periody jsou ovšem ve skutečnosti neceločíselné a Mayové měli proto vymyšlen velmi sofistikovaný systém korekcí, odpovídající našim přestupným dnům…

Zdroj: Anthony Aveni: Schody ke hvězdám – astronomie dávných civilizací. Argo a Dokořán, Praha 2004

autor Pavel Houser