Student World

***pravidelné páteční „přetištění“ staršího článku

O vodě jsem přemýšlela už dávno, aniž jsem tušila, že přijdou deštivá období – pluviály – a po nich povodně. Mnohem dříve, než se slovo pluviál stalo odborným termínem geologickým a klimatologickým, užívalo se v „oděvnictví“. Říkalo se tak široké volné pláštěnce s kapucí, která se zprvu nosila do deště a později v ní panovníci i duchovní chodili na slavnosti. Pluviál souvisí s lat. pluvia – déšť (k pluere – pršet), což dále souvisí nejen s plouti (ř. pleo – pluji), ale také s anglickým flood či německým Flut (obojí znamená proud) a dále s německým Fluss – řeka, tok (odtud do češtiny vnikl vulgární výraz pro hlen). Věnujme proto více pozornosti vodním tokům.

      Slovo řeka souvisí asi s lat. rigare – zavodňovat (viz např. irigaci – zavlažování, vyplachování, popř. irigátor – vyplachovač). Jména českých řek jsou velmi stará, původem převážně předslovanská. Naši předkové si je pojmenovali nejdřív ze všeho, protože pro ně byly důležité – jednak jim poskytovaly ryby, úrodnou půdu a možnost dopravy, jednak tvořily přirozenou a zhusta nepřekročitelnou hranici území. Řeka byla tím známější, čím obtížnější byl její přechod.

      Vltava se v dokladech z 9. století objevuje jako Fuldaha, později Wultha, v Kosmově kronice je již poslovanštěna (Wlitaua). Původ má v germánském Wilth-ahwa, divoká voda. Labe je zmíněno už v antických pramenech jako Albis (bílý, světlý, čistý), nicméně v indoevropském základu *albh– došlo k významovému posunu od čistý k proudící, plynoucí. Česká podoba je přejata z germánského Alba (něm. Elbe), poslovanštěno to znělo zřejmě Olba a přesmyknutím pak ve staročeštině Laba. Pěknou vodu asi měl labský přítok Cidlina, říčka cědlá neboli čirá, čistá. Další z pravobřežních přítoků, Mrlina, říčka umrlá, pomalá, zůstal dodnes hoden svého jména. Ohře je původu keltského, nebo dokonce předkeltského (jméno označovalo hbitost, bystrost) a v historických pramenech se objevuje od 9. století. Ve 12. století byla Ohře zapisována několika způsoby – Egre, Oegre či Ogre.

      Nejistá je etymologie horního toku Berounky, Mže, v Kosmově kronice Mse, Msa, Mzye pro celý tok až k soutoku s Vltavou, v latinských pramenech Misa, v německých Mies. Jméno Mže vykládají slavisté ze slovesa mzjěti (mžít, kapat), kdežto germanisté už z předslovanského základu *mighia (močící, tj. s páchnoucí vodou). Nejasná je i etymologie Otavy, zřejmě je předslovanského původu, s českým slovem otava (druhá sklizeň trávy) nesouvisí (i když se tak dříve vykládala). Původ v germánském Vatahva (rychlá voda) nelze prokázat. Slovanské jméno má zřejmě Úhlava (od úhel, ohyb, kout) podle poměrně křivolakého toku. Vysloveně „povodňové“ jméno nese vcelku nenápadný Botič, protékající Prahou. Nijak nesouvisí s obuví, jak by si leckdo mohl myslet, ale s botěním neboli nabýváním objemu, rozvodňováním.

      Orlice se nepochybně jmenuje podle orla, ač těžko zjistíme, zda k pojmenování vedl náhodný úlovek, nebo zda byl tento dravec v povodí řeky doma (což se zdá pravděpodobnější). Divoké Orlici se však už v 16. století říkalo Dravá, a tato vlastnost jí zřejmě zůstala dodnes. Ve výčtu rychlých řek nelze vynechat Střelu, ale prudce tekla i pražská Brusnice („brousila“ kameny). Rovněž prastaré jméno Jizera, které Slované germánským prostřednictvím převzali od Keltů, znamená řeku bystře proudící, rychlou. Podle vlastníků pozemků, jimiž voda protékala nebo je ohraničovala, se jmenovaly spíš menší řeky a potoky, např. Malše byla voda Malchova, Radbuza patřila Radbudovi. Pro své bohatství ryb byla tenkrát říčka vítaným majetkem.

      Při pohledu na tato prastará jména leckoho napadne, že to není moc zajímavé, když se všemu velkému, co teklo, říkalo dost podobně (víceméně podle toho, jak moc to teklo a v jaké kvalitě). Zřejmě však naši předkové měli tenkrát jiné starosti než rozvíjet svou nápaditost. Ostatně po povodních z poslední doby padají jejich starosti i na naše hlavy. Mimo jiné teď možná lépe pochopíme, proč si naši předkové pojmenovali řeky nejdřív ze všeho.

Tento text je úryvkem z knihy
Pavla Loucká: Zahrada ochočených slov – Jazyková zákampí
anotace vydavatele:
Zákampí je zákoutí, přeneseně také jazykový koutek. V koutku si můžeme slova do jisté míry ochočit. Přicházejí sama od sebe. Za tuhých zim je přikrmujeme, za velkých vod vytíráme do sucha v naději, že přežijí. Zvykneme si na ně, ale ona si úplně nezvyknou na nás. Odcházejí nepozorovaně. Hledáme je v krajině, v archivech, v souvrstvích času. Postupně zjišťujeme, že naše zahrada ochočených slov byla jen evropskou obměnou velehor na misce v paláci čínského císaře. V květináči domácí kultury připomíná náš jazyk tu přihnojované muškáty za oknem, tu plevel předměstského staveniště. Neberme kritikům ideu pokleslé češtiny, kritikové mají vždycky pravdu. Zkusme hledat svůj jazyk v různých zákoutích. Možná v některém z nich čirou náhodou najdeme k češtině vztah – a od něj už je k péči jen krůček.

podrobnosti o knize:
http://www.dokoran.cz/index.php?Zahrada_ochocenych_slov&p=book.php&id=285

autor Pavla Loucká