– Lidem se různobarevná prasátka prostě více líbila; domestikace nebyla nějakým „čistě užitkovým“ procesem (ostatně v některých kulturách se dělo i to, že selátka kojily ženy). Mohla se zde uplatnit prostě záliba v novinkách; chovatel tyrkysově zbarveného vepříka by jistě získal společenskou prestiž, nezanedbatelná by nejspíš byla i tržní cena zvířete :-).
– I zdomácnělá prasata se v minulosti pásla volně. Pro farmáře bylo tedy klíčové odlišit je od divokých kanců. Nešlo by pak o preferenci nějakého konkrétního zbarvení, ale o změnu, ať už byla jakákoliv.
– Nakonec, různé barvy zdomácnělých prasat mohou být naopak důsledkem absence selekce, která působila u divočáků – hnědé či jinak „neurčité“ zbarvení bylo maskovací.
Greger Larson a Durham University a Leif Andersson z univerzity v Uppsale nyní analyzovali DNA domácích prasat několika plemen i prasat divokých. Zjistili, že za rozdíly může gen pro melanocortin receptor-1 (MC1R). Tento gen je odpovědný za syntézu dvou barviv, tmavě zbarveného eumelaninu a červeno-žlutého feomelaninu. Kombinace těchto látek pak dává výslednou barvu kůže. U domácích prasat byly zjištěny mutace genu směřující k výraznějšímu zbarvení k černé či růžové, kdy na rozdíl od divočáka výrazně převládá jedno z barviv. Několik po sobě jdoucích mutací někdy vedlo až k barevným vzorům.
Nakonec různé mutace u domácích prasat z různých oblastí (zkoumala se Evropa a Asie) ukazují zřejmě na nezávislou domestikaci místních plemen na více místech.
Viz také článek Blízkovýchodní prase se v Evropě neudrželo.
Zdroj: New Scientist a další