Student World

Startovací okno udává, že Mars a Země jsou na svých oběžných drahách v tak výhodném postavení, že let kosmoplavce je energeticky i časově nejméně náročný. Na start k Marsu se proto chystají hned tři sondy. Na kosmickou pouť ale nepoletí samy, na palubě budou i černí pasažéři nebo snad pasažéři s letenkou??

Více než dva roky před tím, než se noha člověka dotkla povrchu Měsíce, podepsali klíčoví hráči na mezinárodním poli tzv. Kosmickou smlouvu. Dokument z roku 1967 upravoval využívání kosmického prostoru a mimo jiné zakazoval přepravu mikrobů mezi Zemí a vesmírnými objekty (a opačně). Ne že by se do vesmíru nemohli zástupci fauny a flory podívat, na palubách prvních kosmických lodí, orbitálních stanicích i raketoplánech se to nejrůznějšími vzorky jen hemžilo. Zákaz platil výhradně pro kolonizaci jiných vesmírných těles. Velký pozor si měli vědci dávat i na sondy a lodě, které se vrátily z Měsíce. Možná si vybavíte nebohé astronauty v karanténě z raných dob programu Apollo.

Kosmické agentury si smluvní podmínky skutečně vzaly k srdci a jejich vědci dělali možné i nemožné, aby se sondy do vesmíru vydávaly bez nechtěných pasažérů.

Postupem času však docházelo k ignorování a změkčování tohoto pravidla. Výbor pro kosmický výzkum (COSPAR) se sídlem v Paříži před časem v tichosti toto kosmické lajdáctví posvětil. Sondy už nemusí být nikterak zvlášť sterilizovány, pokud jejich úkolem není hledání života, nebo se nechystají přistát ve „zvláštních“ oblastech Marsu. Jedná se o regiony na povrchu rudé planety, kde by se teoreticky mohla nacházet voda v tekutém stavu. Případný kontakt pozemských mikroorganismů s vodou by mohl způsobit jejich přežít a růst.

Jenomže problémem číslo jedna je fakt, že tyto zvláštní oblasti byly definovány tak nějak od oka, bez přesných a neprůstřelných znalostí o možnostech výskytu vody na Marsu. Naše znalosti o přežití čehokoliv na Marsu se mění téměř z hodiny na hodinu. Konec konců ani povědomí o pozemském životě a jeho odolnosti není na příliš vysoké úrovni.

V roce 2011 se k Marsu vydá vozítko Curiosity, i když kromě gravitace bude muset překonat rovněž finanční problémy a údajnou „sekeru“ ve výši 35 milionů dolarů.

Druhou misí má být dlouho připravovaný ruský projekt Phobos-Grunt. Kosmická sonda by měla prozkoumat měsíc Phobos, odebrat jeho vzorky a dopravit je zpět na Zemi. Už před časem se Rusko rozhodlo, že cestu k Marsu a zpět absolvuje i speciální kapsle s pozemskými mikroorganismy. Někteří vědci se proto ptají, zda se nejedná o přímé porušení Kosmické smlouvy? Pokud proběhne mise správně, neměla by se sonda dostat na povrch Marsu. Jenomže obavy budí právě ono „pokud“. Z 38 kosmických sond, které v minulosti vyrazily směrem k Marsu, bylo jen 19 úspěšných. V historii nalezneme i zmínky o tvrdém dopadu sond na povrch rudé planety. Možná by vás napadlo, že pojistkou pro případ nepovedené mise je následná kremace sondy v atmosféře Marsu.

V historii kosmonautiky máme dosti smutný a tragický důkaz, že atmosféra v tomto případě nemusí být vhodným sterilizačním nástrojem. Určitě si pamatujete na tragickou misi raketoplánu Columbia v roce 2003. Na palubě tehdy byly i biologické experimenty a některé z bakterií neřízený průlet atmosférou přežily.

Biologický náklad na sondě Phobos-Grunt má prokázat správnost některých argumentů teorie panspermie. Ta mimo jiné předpokládá, že život se může mezi planetami přenášet například pomoci meteoroidů. Samotný mechanismus už byl prokázán. Stačí, aby do povrchu Marsu narazil kosmický vetřelec pod vhodným úhlem, a do vesmíru se tím dostane „kus marťanské horniny“. Při troše štěstí (nebo smůly?) pak doputuje k Zemi. Meteority z Marsu či Měsíce už byly na naší planetě nalezeny.

Může ale dlouhou cestu kosmickým prostorem přežít případný mikrobiologický pasažér? Astrobiologové se neshodnou, avšak určitým vodítkem může být právě výsledek mise sondy Phobos-Grunt. Aby vědci z projektu podpořili své plány na riskantní cestu pozemských breberek k Marsu a zpět, nechali si vypracovat studii. Podle slavné Planetární společnosti je možné, že některé meteority o hmotnosti nad 100 g mohly z Marsu na Zemi doputovat za pouhé dva až tři roky. Původně se argumentovalo, že jim cesta trvala i desítky milionů let. Že by to poutníci zvládli téměř stejně rychle jako pozemské sondy, označují někteří astrobiologové za neprůkazné.

Jedno je už dnes jisté. Mise Phobos-Grunt se zařadí na seznam nejambicióznějších automatických misí. Nemusíme konec konců chodit daleko. V roce 1988 vyrazily vstříc měsíci Phobos dvě ruské (resp. ještě sovětské) sondy. Ani jedna svého cíle nedosáhla. Doufejme, že tentokrát bude mise úspěšnější a se svým kontroverzním nákladem se povrchu Marsu vyhne.

Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.

autor Petr Kubala